Dubaj

Taková nabídka na cestu do Dubaje, jakou jsem dostal, se neodmítá, takže jsem přemýšlel opravdu jen krátce, než jsem na ni kývl. Jednalo se o osmidenní pobyt ve dvouhvězdičkovém hotelu v dvoulůžkovém pokoji s polopenzí od cestovní kanceláře Fischer.

Z pražského Letiště Václava Havla odlétáme před půl jedenáctou, v Dubaji přistáváme v 18:30 hod. místního času, což znamená posun o plus dvě hodiny. 

S pasy v ruce přecházíme k Passport control, kde zároveň probíhá oční sken. Na místě označeném Baggage claim si vyzvedáváme kufry a pokračujeme do haly, kde mezi jinými čeká zástupce agentury Holiday Moments s logem partnerské cestovní kanceláře Fischer, který nám předává obálku s brožurou a termínem informační schůzky.
Kolem proudí davy lidí – většina z nich s mobilním telefonem u ucha nebo v ruce – Evropané přilétající jako milovníci sluníčka a koupání v moři, nebo jako obchodníci, kteří zde absolvují mezipřistání během letu na Dálný východ, Indové s modrými turbany na hlavě, a především Arabové. Jejich oděv je vytvořený s cílem poskytovat pohodlí a zároveň splňovat náboženská pravidla. Muži nosí hábit po kotníky vyrobený z bílé bavlny, zvaný dišdaš. Hlavu pokrývá kefíja, kterou na svém místě drží černý provaz agal. Ženy nosí abáju − dlouhý, volný a lehký černý svrchní oděv, pod nímž mladší mají (prý, já to nevím) západní oblečení, ale starší tradiční dlouhé šaty s dlouhým rukávem zvané džalabíja. Přes hlavu si ženy přehazují černý šátek zvaný šajla. 

*  *  *

Jsme tedy v Dubaji, jednom ze sedmi emirátů, z nichž se skládá státní celek Spojené arabské emiráty. Rozkládají se na ploše necelých 86 000 kilometrů čtverečních ve východní části Arabského poloostrova na poloostrově Musandam, jehož samotná špička, která je strážcem Hormuzského průlivu, je součástí sousedního Ománu, avšak je od od něj oddělena stokilometrovým koridorem, který patří Spojeným arabským emirátům. Ty na jihozápadě sousedí se Saudskou Arábií, na jihovýchodě s Ománem a ze severu je omývají vlny Perského zálivu. Pobřeží je lemováno spoustou ostrovů. Na jednom z těch větších leží i metropole státu, jeden a půl miliónové Abú Zabí (Abú Dhabi, chcete-li). Povrch Spojených arabských emirátů tvoří nížina, z převážné části pokrytá pouští. Jedinou vyšší pahorkatinou je masiv Al-Hajar na hranicích s Ománem, kde lze oproti vyprahlému zbytku země narazit i na souvislejší zelenou vegetaci. Největším z emirátů je Abú Zabí, nejznámějším je Dubaj, co do velikosti druhý největší. Rozkládá se na ploše 4 114 kilometrů čtverečních.

Pokud jde o historii, již v 5. až 3. tisíciletí př. n. l. žily v jihovýchodní části Arabského poloostrova zvané Magan kmeny zemědělců. Časem se dostaly pod vliv Mezopotámie, která s nimi čile obchodovala. Od 6. století vládli na ománském pobřeží a na území dnešních emirátů Peršané. Od středověku se obyvatelstvo živilo hlavně sběrem mořských perel, rybolovem a dálkovým obchodem. V 18. století zabrali pobřeží Arabové z vnitrozemí, kmen Qasim založil Rás al-Chajmu, kmen Baní Jas Abú Zabí a Dubaj. Oblast dostala název Pirátské pobřeží. V závěru 18. století se emiráty staly místem hospodářského a politického zájmu Britů, kteří ovládli celé území a od roku 1787 vytvořili síť vojenských základen – pevností na čtvercovém půdorysu se čtyřmi válcovými věžemi a dvěma podzemními patry. V roce 1892 začlenili Britové území do protektorátu Smluvní Omán. Od roku 1951 probíhalo vyjednávání mezi šejky o spolupráci, vývoji a nezávislosti emirátů. Do téže doby se také datují první nálezy ropy v Perském zálivu. Od roku 1960 se toto černé zlato začalo těžit a o dva roky později i vyvážet, což od základů změnilo život místních obyvatel. Panovnické dynastie nesmírně zbohatly, neboť podle ústavy jsou majiteli veškeré půdy a mají tím pádem nárok na příjmy z ropných společností. Na svém bohatství nechaly velkoryse participovat i obyvatelstvo a vybudovaly pohádkovou zemi veřejné péče. Bezplatné byty a domy, bezúrokové úvěry, lékařská péče zdarma, zkrátka život bez starostí. Státním občanem Emirátů se lze stát pouze narozením a místní lidé, zvaní nationals nebo locals, si toho opravdu vysoce váží. Mezi náboženstvími převládá islám a částečně hinduismus.

Ve starém Kapesním atlasu světa je území uvedeno pod názvem Smluvní Omán, sdružení feudálních knížectví pod britskou ochranou s 95 000 obyvateli, což je údaj z roku 1960. V roce 1975 už je uváděno 220 000 obyvatel, z toho Dubaj 75 000, roce 1979 895 000 obyvatel (Dubaj 206 861), v roce 2013 již 9 205 651 obyvatel (Dubaj 2 159 000). Z nich jen 16,6 % jsou Emiráťané, tedy občané SAE, 23 % tvoří ostatní arabské národnosti a 42 % tvoří Asiaté, především přistěhovalci z Indie, Pákistánu, Bangladéše a Íránu. 

Vlajka Spojených arabských emirátů je v tradičních panarabských barvách, které jsou však netradičně uspořádány. Skládá se ze tří horizontálních pruhů zelené, bílé a černé barvy. Žerďová strana vlajky je lemována červeným vertikálním pruhem. Panarabské barvy mají symbolizovat jednotu mezi arabskými národy a červená a bílá jsou používány na vlajkách šejků od nepaměti.

Program rozvoje emirátu Dubaj na finanční a obchodní centrum a turistickou destinaci číslo jedna byl řízen dubajským korunním princem, šajchem Mohammedem bin Rašídem al-Maktúmem. Tento třetí nejstarší ze čtyř bratrů je synem šajcha Rašída al-Maktúma, který společně s hlavou Abú Zabí, šajchem Zajedem bin Sultánem an-Nahdžána (†2004), založili 2. prosince 1971 Spojené arabské emiráty. Dva dny předtím, dne 30. listopadu, opustili Britové zemi...

Logo Dubaje je i na registračních značkách aut

Rozvoj pouštního emirátu v moderní stát byl možný jen díky zahraniční pracovní síle. Indové, Pákistánci a Afghánci pracující na stavbách často šedesát i více hodin týdně, opustili doma své rodiny a ve čtyřech či pěti se dělí o jednoduché byty. Stejně tak pomocnice v domácnosti a chůvy ze Srí Lanky, Malajsie a Filipín žijí zde většinou bez rodiny. Teprve když jejich roční příjem dosáhne určité výše, obdrží povolení, aby si mohli do země přivést rodinu. Navzdory ne vždy dobrým pracovním podmínkám je spokojenost přistěhovalců (expatriates) skutečně vysoká, neboť se tu platí mnohem lépe než v jejich vlasti. Na kvalifikovaných postech jsou zaměstnáni většinou Evropané, Američané a Australané a jejich rodiny si užívají vysoký životní standard v této multikulturní zemi.

*  *  *

Když odjíždíme z letiště a míjíme supermoderní extravagantní architekturu včetně nejvyšší budovy světa, jedeme po několikaproudých silnicích se složitými mimoúrovňovými křižovatkami a je nám těžko uvěřit, že ještě před několika desítkami let se na stejném místě rozkládalo jen pár rybářských vesniček. Díky obrovským zásobám ropy patří dnes Spojené arabské emiráty k nejbohatším a nejmodernějším státům světa. Plánují se a v rekordním čase i realizují stále velkolepější stavitelské plány. Je neuvěřitelné, s jakou rychlostí se mění panoráma Dubaje. Dubaj financuje své projekty také prostřednictvím investorů z nearabských zemí, kterým otevřela svůj trh s nemovitostmi. Jako první země na Arabském poloostrově umožnila ve vybraných stavebních záměrech koupi nemovitostí i cizincům. Kupci zároveň získali tímto způsobem povolení k pobytu. Dlužno také podotknout, že zisky z prodeje ropy už dávno překonaly příjmy z turistického ruchu.

Vystupujeme před hotelem Holiday Inn Safa Park, v recepci se registrujeme a s povděkem kvitujeme informaci, že po nás nepožadují depozit, což je záloha v hotovosti od 200 do 1000 dirhamů za pokoj, která je sice splatná v eurech nebo dolarech, ale po skončení pobytu se vrací výhradně v dirhamech. 

Hotel má celkem 171 pokojů, samozřejmě s vlastní koupelnou a individuální klimatizací. Na pokoji máme k dispozici ledničku, rychlovarnou konvici, televizi, telefon a ve skříni zabudovaný trezor, do něhož ukládáme peníze. Je dobré dát si tam i pas a při sobě nosit pouze jeho kopii. 
Večer se jdeme projít s cílem dostat se k Burj Khalifa, nejvyšší budově světa, která se nezdá být od našeho hotelu tak vzdálená, abychom k ní nedošli. Jdeme podél rušné magistrály Sheikh Zayed Road a prohlížíme si dubajskou Skyline, něco jako newyorský Manhattan přenesený na území mezi pouští a mořem. Přicházíme do části zvané Business Bay, kterou tvoří mrakodrapy a další rozmanité extravagantní moderní budovy. Ke „Kalífově věži“ nemáme šanci se dostat – všude je něco rozestavěno...

Následující článek V Dubaji na pláži i v nákupním centru