pondělí 31. července 2017

Beskydy (III) – Výplaz na Lysou horu

(předchozí článek Beskydy II)
Tak říkal svému každoročnímu výstupu na nejvyšší vrchol Beskyd, který podnikal až do vysokého stáří, básník Petr Bezruč.

Lysá hora (1323 m) je jedinečným rozhledovým bodem a proto oblíbeným cílem turistických výletů. Klasické výstupy vedou z Ostravice, Malenovic či Visalají, my volíme první z nich. Auto jsme nechali nedaleko železniční stanice, jdeme přes trať a po asfaltové silnici stoupáme údolím potoka Sepetný, jehož stráně jsou po obou stranách lemovány chatami. Za parkovištěm u lanového centra Opičárna přecházíme na kamenitou cestu na rozcestí Butořanka, odkud se nám naskýtá pěkný rozhled na západ – na protější Smrk i vzdálenější Ondřejník. Pokračujeme namáhavým lesním úsekem na rozcestí Lukšinec, a protože se chceme podívat na Ivančenu, odbočujeme po žluté doleva. Pracně nabytou výšku tak částečně ztrácíme, ale po příchodu na cyklostezku zase pomalu a pohodlně stoupáme. V místě, kde zdola přichází modrá značka, se na ní napojujeme a přicházíme ke skautské mohyle na Ivančenu. Pro zajímavost jsem se už včera večer podíval do turistického průvodce Beskydy, který v roce 1987 vydalo nakladatelství Olympia. O Ivančeně v něm není ani zmínka – a není divu, protože skauting a vše co s ním souviselo nebylo žádoucí pro výchovu nového, socialistického člověka...
Pro skauty je Ivančena památným místem od 6. října 1946, kdy několik členů 30. oddílu Junáka z Moravské Ostravy sroubilo na místě kříž a upevnilo jej kameny. Uctili tak památku pěti skautů, které nacisté popravili za odbojovou činnost na starém židovském hřbitově v polském Těšíně. Bylo to krátce před koncem války, 24. dubna 1945, tedy na svatého Jiří, kterého považují skauti celého světa za svého patrona. 
Kolem kříže se začaly vršit kameny, které přikládali kolemjdoucí k uctění památky mrtvých. Kámen po kameni tak začala vyrůstat mohyla, která se v průběhu času, přes nástup komunismu v roce 1948 a následný zákaz Junáka, začínala z malého pomníčku padlým kamarádům stávat symbolem skautské nezdolnosti a protestem proti nesvobodě. Skauti, trampové, ale i obyčejní lidé si výstupem k Ivančeně začali připomínat i další hrdiny protinacistického odboje. Vyjadřovali tím také vzdor proti vládnoucímu bolševismu.
V průběhu demokratizačního procesu Pražského jara došlo ke krátkému obnovení Junáka a výstupy na Ivančenu se začaly stávat pravidelnou akcí, které se účastnily tisíce lidí. Tuto novou tradici se už nikdy potom nepodařilo zničit. V myslích pamětníků zůstává zejména výstup roku 1969 za účasti náčelníka bratra Rudolfa Plajnera, který tehdy mohylu označil za „… památník všech junáckých obětí v boji za svobodné demokratické Československo.“ Komunistický režim se však podobných akcí začal silně obávat, a tak se výstupům na Ivančenu snažil všemožně zabránit. „Zažil jsem,“ vzpomínal jeden z pamětníků, „že dole ve Frýdlantě nad Ostravicí kontrolovali batohy a u koho nalezli kámen, toho si zapsali. Bylo proto také otázkou cti ten kámen i přesto položit na mohylu.“ Zákazy, kontroly a příkazy vyvrcholily v dubnu 1981, kdy se nemalá skupina ozbrojených příslušníků VB všemožně snažila vyprovokovat účastníky akce k nějaké „protisocialistické reakci.“ Marně. Nebylo v policejních silách dlouhodobě monitorovat a kontrolovat všechny návštěvníky Beskyd a vyhazovat jim nalezené kameny z batohů ven. A tak mohyla i nadále rostla. 
Ke kamenům přibývaly i nejrůznější tabulky se vzkazy a hesly, kterými jejich tvůrci vyjadřovali nejen hold zavražděným hrdinům, ale také odpor ke všem formám totalitní moci. Ta v Československu skončila po listopadových událostech roku 1989, a tak již od jara následujícího roku mohly výstupy na Ivančenu probíhat opět ve svobodném duchu. 
V prosinci 1994 došlo k vážné devastaci mohyly, kdy se neznámí vandalové neštítili na kusy rozbíjet také pamětní desky. Následně proto vznikla iniciativa, které se podařilo získat dostatek finančních prostředků a mohylu zrekonstruovat. Byly vybudovány základy a mohyla přesunuta pár metrů od hřebene, aby nezasahovala do katastru tří obcí. Byla téměř 12 metrů dlouhá, 5,5 metrů široká a 3,5 metrů vysoká! Navíc byla doplněna o pamětní stélu a slavnostně posvěcena biskupem Ostravsko-opavské diecéze skautem bratrem Františkem Lobkowiczem. 
V roce 2013 začala pracovní skupina při Krajské radě Junáka Moravskoslezského kraje připravovat rekonstrukci mohyly, která se působením zubu času a povětrnostních vlivů sesouvala a hrozilo její zřícení. Byla vyhlášena sbírka, vypsána architektonická soutěž. Celková rekonstrukce skautské mohyly Ivančena probíhala v roce 2016 během víkendů až do podzimu, kdy byla v sobotu 8. října odhalena její nová podoba. 
Stoupáme po štětované cestě cik-cak na vrchol Lysé hory (1323 m), nejvyšší vrchol Beskyd, a kocháme se neomezeným kruhovým rozhledem na všechny strany. Na severu je Frýdek-Místek, dole Frýdlant nad Ostravicí s Ondřejníkem, na západě pásmo Radhošťských Beskyd a v popředí Smrk, na jihu nekonečné moře beskydských lesů. Při pohledu na množství hřebenů mi z paměti vyvstávají slova, jimiž začínají některé z pohádek: „Za devatero horami a devatero řekami...“ Až do vysokého stáří sem každoročně podnikal své „výplazy“ básník Petr Bezruč. Teď se výplazy konají každou druhou neděli v září.
Podle pověsti tu stávala kaple, na jejíž stavbu musely vynášet materiál svobodné matky nebo přistižení milenci. První útulna byla vystavěna roku 1880, nová v letech 18941895, pak roku 1933 známá Bezručova chata, která vyhořela, vznikla náhradní restaurace Šantán, televizní vysílač a meteorologická stanice. Spadne zde největší množství srážek v České republice, zejména v červenci a srpnu. 
Původní Bezručovu chatu postavila Pobeskydská župa Klubu českých turistů. 1. října 1933 se konala velkolepá slavnost položení základního kamene, 14. června 1934 začala stavba a 16. června 1935 byla chata slavnostně otevřena pro veřejnost. Měla dvanáct pokojů, dvě noclehárny, byt pro nájemce. 11. března 1978 chata vyhořela a příčina požáru nebyla jednoznačně objasněna, spekulovalo se o vadné elektroinstalaci a šířily se i různé fámy. Smutnou skutečností je, že v chatě uhořel tříletý syn pomocnice z kuchyně Milan Dorociák.
Investorem nové Bezručovy chaty se stal Klub českých turistů, ústředí v Praze. Stavba byla zahájena v roce 2012, vydané územní rozhodnutí pro stavbu obsahovalo velké množství tvrdých podmínek. Stavba se nacházela v I. pásmu ochrany přírody a v sousedství Národní přírodní památky Mazák. Čas pro vlastní realizaci stavby byl vymezen pouze na dobu od půlky července do konce září. Tato skutečnost kladla velké nároky na organizaci výstavby. Celkový rozpočtový náklad činil 30 mil. Kč. Financování stavby turistické chaty bylo založeno na bázi solidarity a výpomoci turistů a veřejnosti. KČT poskytl část finančních prostředků, více jak dvě třetiny z celkové částky třiceti milionů musela být opatřena z jiných zdrojů. 
Obnovená chata byla uvedena do provozu 25. listopadu 2015 a je replikou vyhořelé Bezručovy chaty. Interiér je však vybaven ekologickým zdrojem vytápění s rekuperací, s použitím solárního a fotovoltaického zařízení, moderním řešením odpadních vod a vodním hospodářstvím. V chatě je celoročně možnost ubytování v pěti dvoulůžkových pokojích.
Po krátkém občerstvení na terase Bezručovy chaty, procházíme kolem další nové horské chaty Emil Zátopek-Maraton, otevřené od jara 2016 a opouštíme Lysou horu.
 Odcházíme po žluté značce, která brzy odbočuje ze silnice a mnoha serpentinami prudce klesá do sedla mezi Kobylíkem a Čuplem. K výstupu na vrch Čupel (943 m), ležící mimo značenou cestu, nás inspiroval geocaching, respektive keška ukrytá kdesi na vrcholu. Z logů na internetu bylo možné zjistit, že hint „malý smrk“ už po letech existence kešky neplatí a tudíž je třeba počítat s tím, že stromek vyrostl. Hledání nebylo ani trochu jednoduché, ale nakonec – když už jsme to chtěli vzdát – jsme uspěli!
Pěknou úzkou pěšinkou sestupujeme znovu na cestu se žlutou značkou a za stálého, ale již mírnějšího klesání přicházíme na silnici, která vede k přehradě Šance. Leží na Ostravici a je zdrojem pitné vody pro Ostravsko. Byla dokončena v roce 1970, zabírá plochu 335 ha, kamenná hráz je vysoká 65 metrů a v koruně 342 m dlouhá. 
Na tabuli se dozvídáme, že z důvodu stavebních prací se na hráz nedostaneme a budeme muset pokračovat po silnici téměř tři kilometry do Ostravice. Naštěstí se ukazuje, že podél silnice vede cyklostezka, takže cesta je sice nudná, ale zase nás neohrožuje silný provoz na výpadovce.
Ostravice má od června letošního roku novou atrakci, na kterou se jdeme ještě před odjezdem podívat:
V centru obce, v Biskupské zahradě ležící v sousedství obecního úřadu, se nachází galerie dřevěných soch od místního řezbáře Luďka Vančury. Donedávna měl sochy u svého domu, ale zájem lidí o prohlídku byl tak velký, že se rozhodl pronajmout si prostory v Biskupské zahradě a zřídit galerii pod širým nebem. „Musel jsem to zredukovat,“ vysvětloval v rozhovoru pro Český rozhlas Ostrava. „Když vám domů přijde třicet lidí za sobotu a třicet za neděli, tak ztrácíte soukromí.“
U vstupu do expozice stojí baba Jaga s loupežníkem a hned za nimi leží na zemi čuník s připevněnou schránkou na dobrovolné vstupné. Protože je Luděk Vančura také aktivní myslivec, návštěvníci zde uvidí především sochy zvířat,...

... většinou zachycených v pohybu,...

... ale také různé pohádkové postavy a pod přístřeškem betlém. 

V současné době je zde zhruba 60 dřevěných soch, ale podle jejich autora je to teprve začátek, počet soch plánuje dále rozšiřovat.
Následující článek Beskydy (IV)

Žádné komentáře:

Okomentovat