Návštěva domu Mikuláše Dačického v Kutné Hoře (naleznete na tomto blogu zde) mě inspirovala k tomu, abych si vypůjčil knihu, z níž nám jednou při hodině dějepisu předčítal Dr. Zdeněk Jelínek.
Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626) je výjimečný případ satirika, který zároveň píše paměti. Jeho dílo – Prostopravda a Paměti – jsou citlivým záznamem jak současného dění, tak postoje českého člověka k tomuto dění i jeho vzpoury proti společenskému řádu. Člověka nikoli průměrného, jemuž nadání, vzdělání a rozhled i trpké zkušenosti bouřliváckého života dovolují v pokročilejším věku zamýšlet se nad smyslem společenských úkazů, rozumět jim a tušit za nimi blížící se katastrofu světa, ve kterém žil, i katastrofu národní.
Tento historicky a umělecky cenný literární odkaz humanistického básníka konce 16. a počátku 17. století zahrnuje sbírku mravoličných a mravoučných veršování Prostopravdu, která vznikla v letech 1619–1620, a kronikářské Paměti, sahající od roku 1278 až do roku 1626. Drobné básně i velké dramatické skladby Prostopravdy, první sbírky básní českého autora v naší literatuře, útočí na soudobou politickou situaci, církev i jednotlivé osoby. V Pamětech zachytil Dačický nejen své vlastní vzpomínky, nýbrž sebral a přepsal i kronikářské záznamy pěti generací svých předků. Na pohled drobné, nevýznamné události ze života měšťanů Kutné Hory, kde žil Dačický i jeho předkové, zaznamenávané nikoli pro veřejnost, nýbrž pro potomky rodu, jsou jedinečným pramenem pro historii Kutné Hory, pro dějiny hornictví i života městského lidu u nás na sklonku 16. a poč. 17. století.
Počátek a konec sbírky básní Prostopravda tvoří básně obecně moralistní a sentence, střed sbírky velké básně mravokárné a satirické. Z výše zmíněného čtení Dr. Jelínka mi v paměti navždy utkvěly části básně Tragedie Masopusta, báseň ve tvaru dialogu, určené k masopustním hrám. Teď ji tady mám celou:
Tragedie Masopusta,
jenž jse v světě páše zhusta,
tuto jse vám vypisuje,
marnost nad marností sluje,
mnohé lidi zavozuje
Nuže, chaso, také zhůru,
Havle, vezmi k tanci Důru
i tu Mandu, línou můru.
A ty Janku, chyť Johanku!
Což ji neznáš, však jest z Kaňku.
Přivedla i Marjánku.
Jest i Salička hotova,
přišla sem naschvál z Hlízova.
Stojí tamto i Alína,
přiběhla také z Malína,
s Martou z Starého Kolína.
Též krčmářka z Hodonína.
Připítež jim také vína!
Panně Bítě a Judytě
i tý Markétě, šumplitě,
udělejtež to a brzy,
rádyť splní i podrží.
Čekáť na to i panna Kačka,
zapoťtež jí též valáška.
Však vždy sedí velmi zticha,
po svém milém velmi vzdychá
a ráda jse také píchá,
an mnohá stará neplecha
k starosti toho nenechá.
Tamto za kamny Keruše
vzala pěknou sukni na se.
Vytáhniž ji, však jest naše.
Hle, dívá jse i Dorotka,
neníť také hrubě krotká.
A ráda tancuje Kotka,
pozdvihujíce podolka.
Též jse volně, čerstvě potká.
Umí jse brániti lehna,
ošoustala sobě stehna.
K tomu čistě zadkem zmítá,
k porážce povolná, hbitá.
Při nich sestra a má tetka,
střeštěná jako já všecka.
Lída pak za toho boje
jest juž také nahotově.
Smí jse potkat s tuhou zbrojí
s svou sestrou ...
přemohouc rejthara spolu,
že k posledku musí dolů.
Jestli pak tu více která?
Máť zde býti i Estera,
připověděla hned včera.
Půjde s ní k tanci Klempera,
neb jse vždycky na něj smála.
Taky by jse ráda vdala.
Na otcovy zápisky navázal nejstarší syn Jan, který však brzy (1521) zemřel. Třetím autorem Pamětí se stal jeho mladší bratr Mikuláš z Práchňan (1485–1550), kterému dlouhý život vedle vrozených vlastností a značného vzdělání dovolil, aby se svým významem vyrovnal otci a dokonce jej přerostl. Čtvrtým autorem je Mikulášův nejstarší syn Jan, řečený mladší (1522–1552), který přežil svého otce pouze o dva roky. Byl posledním mužským členem rodu Práchňanských, který jím vymírá, přesto našly paměti svého pokračovatele. Stal se jím zeť Mikuláše z Práchňan, manžel jeho dcery a Janovy sestry Doroty, Ondřej Křivoláček (1510–1571). O jeho původu není nic známo a jmenoval-li se původně Dačický, nelze s určitostí tvrdit. Jeho první manželkou byla vdova po kutnohorském „suken kroječi“ Martinu Křivoláčkovi, kterou si vzal v roce 1532 a měl s ní dceru a tři syny. Jedním z nich byl Tobiáš (*1534), jehož syn Matyáš Dačický je autorem závěru Pamětí, obsahujícího sdělení o smrti Mikuláše Dačického z Heslova, „strýce mého milého“.
Ale vraťme se k Ondřeji Křivoláčkovi. Z patnácti dětí, které měl se svou druhou manželkou Dorotou z Práchňan, ujal se Pamětí syn Mikuláš (*23. 12. 1555), stal se autorem větší části díla a dal mu konečnou formu. Stal se tak šestým a posledním autorem a má zásluhu na tom, že se nám Paměti dochovaly.
Než však Mikuláš Dačický dospěl do stadia vývoje své osobnosti, z něhož mohla vzniknout Prostopravda a Paměti, prožil neklidné a lehkomyslné mládí. Byl poslán na výchovu do kláštera v Kladrubech k opatu Wronovi, ale není známo, co a jak se tam naučil. V patnácti letech, po smrti otce, se vrátil do Kutné Hory, žádné řemeslo však nevykonával, ale žil z velkého dědictví, které mu zanechal otec. Vedl bouřlivý život, většinu času trávil v krčmách u vína ve veselé společnosti jiných šlechtických a měšťanských mladíků, v pitkách a rvačkách, znepokojoval poklidné měšťany kutnohorské nočními výtržnostmi, takže není divu, že mu nebyli nakloněni.
Aby se stal váženým měšťanem s domovským právem, získal jako čtyřiadvacetiletý své „sousedství“ nákupem kutnohorského domu, který však záhy po dvou letech z důvodů svých hospodských eskapád prodal.
V roce 1582 se v krčmě U Svobodů střetl v souboji s Felixem Novohradským z Kolovrat, kterého zabil a několik následujících let strávil ve vězení a soudními jednáními. Nakonec byl spor s vdovou po Novohradském urovnán smírem a pokutou 125 kop grošů. V roce 1590 se oženil s Alžbětou Mládkovou. Manželství trvalo přesně dvacet let, ale zůstalo bezdětné. Ke konci života začaly Mikulášovi docházet peníze, a to nejen vinou dlouhotrvajících soudů ohledně souboje, ale také úpadkem dolování stříbra v Kutné Hoře. Hlásící se stáří uklidnilo Dačického výbušnou povahu a nový způsob života, vynucený věkem, způsobil, že se začal trvale věnovat úpravě pamětí předků a sepisování pamětí vlastních. Stal se nejpilnějším autorem a vtiskl celé kronice svůj osobitý styl – proto se po něm nazývá Paměti Mikuláše Dačického z Heslova.
Neodolám, abych neocitoval alespoň dva zápisy. První je z roku 1588:
„Pan Mikuláš Trčka z Lípy rozvedl jse s manželkou svou mladou, krásnou, již byl k manželství pojal ze Slezska, a poslal ji zase k přáteluom jejím; což jse stalo pro její nezpůsoby. Tožť starému mladá žena.“
Druhý zápis se týká roku 1620:
„Ve středu po památce Petri et Pauli apostolorum [1/7] dali vyšoustnouti po pardusu [výprasku] u pranéře dvěma děvečkám, Dorně Košťálčině a Anně od Konvářů, domu šenkovního, pro smilství, že jse skurvily. Když k tomu trestání vedeny byly, ta Dorna košťálčina mluvila, že jse tomu a na ně větší stokrát kurvy dívají, nežli jsou ony, a že bohaté kurvy přhlížejí a s chudýma že jse mrskají. Kdo ví, lhala-li jest.“
Na závěr připomínám, že Mikuláš Dačický je hlavní postavou her Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová a filmu režiséra Otakara Vávry Cech panen kutnohorských.
Tento historicky a umělecky cenný literární odkaz humanistického básníka konce 16. a počátku 17. století zahrnuje sbírku mravoličných a mravoučných veršování Prostopravdu, která vznikla v letech 1619–1620, a kronikářské Paměti, sahající od roku 1278 až do roku 1626. Drobné básně i velké dramatické skladby Prostopravdy, první sbírky básní českého autora v naší literatuře, útočí na soudobou politickou situaci, církev i jednotlivé osoby. V Pamětech zachytil Dačický nejen své vlastní vzpomínky, nýbrž sebral a přepsal i kronikářské záznamy pěti generací svých předků. Na pohled drobné, nevýznamné události ze života měšťanů Kutné Hory, kde žil Dačický i jeho předkové, zaznamenávané nikoli pro veřejnost, nýbrž pro potomky rodu, jsou jedinečným pramenem pro historii Kutné Hory, pro dějiny hornictví i života městského lidu u nás na sklonku 16. a poč. 17. století.
Tragedie Masopusta,
jenž jse v světě páše zhusta,
tuto jse vám vypisuje,
marnost nad marností sluje,
mnohé lidi zavozuje
Nuže, chaso, také zhůru,
Havle, vezmi k tanci Důru
i tu Mandu, línou můru.
A ty Janku, chyť Johanku!
Což ji neznáš, však jest z Kaňku.
Přivedla i Marjánku.
Jest i Salička hotova,
přišla sem naschvál z Hlízova.
Stojí tamto i Alína,
přiběhla také z Malína,
s Martou z Starého Kolína.
Též krčmářka z Hodonína.
Připítež jim také vína!
Panně Bítě a Judytě
i tý Markétě, šumplitě,
udělejtež to a brzy,
rádyť splní i podrží.
Čekáť na to i panna Kačka,
zapoťtež jí též valáška.
Však vždy sedí velmi zticha,
po svém milém velmi vzdychá
a ráda jse také píchá,
an mnohá stará neplecha
k starosti toho nenechá.
Tamto za kamny Keruše
vzala pěknou sukni na se.
Vytáhniž ji, však jest naše.
Hle, dívá jse i Dorotka,
neníť také hrubě krotká.
A ráda tancuje Kotka,
pozdvihujíce podolka.
Též jse volně, čerstvě potká.
Umí jse brániti lehna,
ošoustala sobě stehna.
K tomu čistě zadkem zmítá,
k porážce povolná, hbitá.
Při nich sestra a má tetka,
střeštěná jako já všecka.
Lída pak za toho boje
jest juž také nahotově.
Smí jse potkat s tuhou zbrojí
s svou sestrou ...
přemohouc rejthara spolu,
že k posledku musí dolů.
Jestli pak tu více která?
Máť zde býti i Estera,
připověděla hned včera.
Půjde s ní k tanci Klempera,
neb jse vždycky na něj smála.
Taky by jse ráda vdala.
* * *
Prvním autorem, jehož zápisky Paměti obsahují, je Bartoš z Práchňan (1444–1510), zámožný a vzdělaný měšťan kutnohorský, původně „suken kroječ“, zbohatlý nakládáním na doly. Růst bohatství byl u něho provázen i vzestupem společenským. Stal se nejdříve hlavou kutnohorského cechu „suken kroječů“, pak šepmistrem a rozhodující osobou ve správě města. V roce 1491 mu je udělen erb (který později přešel na Dačické), v němž spatřovala doba cíl měšťanského úsilí a vrchol společenského vzestupu.Na otcovy zápisky navázal nejstarší syn Jan, který však brzy (1521) zemřel. Třetím autorem Pamětí se stal jeho mladší bratr Mikuláš z Práchňan (1485–1550), kterému dlouhý život vedle vrozených vlastností a značného vzdělání dovolil, aby se svým významem vyrovnal otci a dokonce jej přerostl. Čtvrtým autorem je Mikulášův nejstarší syn Jan, řečený mladší (1522–1552), který přežil svého otce pouze o dva roky. Byl posledním mužským členem rodu Práchňanských, který jím vymírá, přesto našly paměti svého pokračovatele. Stal se jím zeť Mikuláše z Práchňan, manžel jeho dcery a Janovy sestry Doroty, Ondřej Křivoláček (1510–1571). O jeho původu není nic známo a jmenoval-li se původně Dačický, nelze s určitostí tvrdit. Jeho první manželkou byla vdova po kutnohorském „suken kroječi“ Martinu Křivoláčkovi, kterou si vzal v roce 1532 a měl s ní dceru a tři syny. Jedním z nich byl Tobiáš (*1534), jehož syn Matyáš Dačický je autorem závěru Pamětí, obsahujícího sdělení o smrti Mikuláše Dačického z Heslova, „strýce mého milého“.
Ale vraťme se k Ondřeji Křivoláčkovi. Z patnácti dětí, které měl se svou druhou manželkou Dorotou z Práchňan, ujal se Pamětí syn Mikuláš (*23. 12. 1555), stal se autorem větší části díla a dal mu konečnou formu. Stal se tak šestým a posledním autorem a má zásluhu na tom, že se nám Paměti dochovaly.
Aby se stal váženým měšťanem s domovským právem, získal jako čtyřiadvacetiletý své „sousedství“ nákupem kutnohorského domu, který však záhy po dvou letech z důvodů svých hospodských eskapád prodal.
V roce 1582 se v krčmě U Svobodů střetl v souboji s Felixem Novohradským z Kolovrat, kterého zabil a několik následujících let strávil ve vězení a soudními jednáními. Nakonec byl spor s vdovou po Novohradském urovnán smírem a pokutou 125 kop grošů. V roce 1590 se oženil s Alžbětou Mládkovou. Manželství trvalo přesně dvacet let, ale zůstalo bezdětné. Ke konci života začaly Mikulášovi docházet peníze, a to nejen vinou dlouhotrvajících soudů ohledně souboje, ale také úpadkem dolování stříbra v Kutné Hoře. Hlásící se stáří uklidnilo Dačického výbušnou povahu a nový způsob života, vynucený věkem, způsobil, že se začal trvale věnovat úpravě pamětí předků a sepisování pamětí vlastních. Stal se nejpilnějším autorem a vtiskl celé kronice svůj osobitý styl – proto se po něm nazývá Paměti Mikuláše Dačického z Heslova.
Neodolám, abych neocitoval alespoň dva zápisy. První je z roku 1588:
„Pan Mikuláš Trčka z Lípy rozvedl jse s manželkou svou mladou, krásnou, již byl k manželství pojal ze Slezska, a poslal ji zase k přáteluom jejím; což jse stalo pro její nezpůsoby. Tožť starému mladá žena.“
Druhý zápis se týká roku 1620:
„Ve středu po památce Petri et Pauli apostolorum [1/7] dali vyšoustnouti po pardusu [výprasku] u pranéře dvěma děvečkám, Dorně Košťálčině a Anně od Konvářů, domu šenkovního, pro smilství, že jse skurvily. Když k tomu trestání vedeny byly, ta Dorna košťálčina mluvila, že jse tomu a na ně větší stokrát kurvy dívají, nežli jsou ony, a že bohaté kurvy přhlížejí a s chudýma že jse mrskají. Kdo ví, lhala-li jest.“
Na závěr připomínám, že Mikuláš Dačický je hlavní postavou her Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová a filmu režiséra Otakara Vávry Cech panen kutnohorských.
Žádné komentáře:
Okomentovat