sobota 24. září 2016

Kréta – Minotaurův ostrov (III)

Předchozí článek Kréta – Minotaurův ostrov (II)
První ze čtyř celodenních výletů pořádaných v rámci naší kombinované pobytově-poznávací dovolené.

V osm hodin ráno nastupujeme před tavernou Zorbas do mikrobusu, kterým odjíždíme na dlouhý celodenní výlet podél západního pobřeží Kréty. Projíždíme okrajem Heraklionu a po zhruba třiceti kilometrech míjíme odbočku do vsi Fodele, z níž má údajně pocházet nejslavnější krétský umělec. Hned několik obcí na ostrově zápasilo už celé století o to, která bude mít tu čest a bude určena za rodiště Doménikose Theotokópoulose, známého pod jménem El Greco (kolem 1541–1614). Vynikající malíř období manýrismu sám sebe označoval za „muže z Candie“. Toto označení ovšem za vlády Benátské republiky platilo nejen pro Heraklion, ale pro celý ostrov. Celou záležitost nakonec vyřešila(?) návštěva  delegace ze španělské univerzity Valladolid, která umístila dvojjazyčnou pamětní desku pod prastarý platan uprostřed náměstíčka.
Po silnici plné zatáček kopcovitou krajinou zastavujeme před Moní Arkádi, klášterem stojícím o samotě v horách necelých pětadvacet kilometrů jihovýchodně od města Rethymnon.
Byl založen před 14. stoletím mnichem Arkadiosem a je krétskou národní svatyní  zde se v listopadu 1866 odehrávalo poslední tragické dějství povstání proti turecké nadvládě. Před blížícím se osmanským vojskem čítajícím na patnáct tisíc vojáků se sem pod vedením opata Gabriela stáhlo 946 Kréťanů, převážně, žen, dětí a starců. Poté, co se odmítli vzdát, začali Turci 8. listopadu s útokem. Když 325 ozbrojených obránců zjistilo, že klášter neubrání, dospělo k zoufalému řešení. Ženy, děti i starci byli shromážděni ve skladišti střelného prachu, a když Turci vtrhli na nádvoří, Konstantinos Giambudakis po předchozí domluvě s opatem sudy s prachem zapálil a obrovský výbuch usmrtil většinu Řeků a mnoho útočníků. Co nevyletělo do vzduchu, zničil oheň. 
Klášter se stal hromadným hrobem a tato oběť konečně obrátila pozornost světové veřejnosti ke krétskému národně osvobozeneckému boji. Pod tlakem intervencí spisovatelů a politiků museli Turci o třicet let později ostrov opustit.
Ještě dnes působí čtyřhranná, podle originálu nově vybudovaná stavba vzdorujícím dojmem. Hlavní atrakcí prostorného vnitřního nádvoří je v roce 1587 zřízený klášterní kostel, jehož nádherná fasáda tvoří směs renesančních a barokních elementů. Kombinace korintských sloupů, s pilíři, oblouky, postranními špicemi a zvonice dvou úrovní propůjčuje celku souměrnou trojúhelníkovou strukturu. 
Prohlížíme si samozřejmě i nádherný interiér s krásným ikonostasem a objekty z jemně vyřezávaného dřeva.
Vlevo za kostelem leží skladiště střelného prachu, dějiště zmíněné tragédie, kterou na východní straně připomíná pamětní deska z roku 1937 s řeckým nápisem: 
„Plamen, který se rozhořel v této kryptě a jehož záblesk se šířil přes slavnou Krétu, byl oheň Boží, ve kterém se Kréťané obětovali za svobodu“.
V jednom křídel kláštera navštěvujeme malé muzeum s ikonami a církevními předměty...
... a mnoha portréty krétských povstalců.
Po prohlídce kláštera se vracíme na hlavní silnici, míjíme město Rethymon, ve kterém se zastavíme při zpáteční cestě, a pokračujeme dál k západu. Blížíme se k městu Chania, na jehož okraji míjíme záliv Souda, kde kotví námořní i vojenské lodě. 
Chania je centrem západní části ostrova a až do roku 1972 byla hlavním městem Kréty, než se jím stal 140 kilometrů vzdálený Heraklion. Nyní v tomto druhém největším městě žije přibližně 60 000 obyvatel, přesto si zachovalo poklidný a vznešený ráz. Bylo založeno ve 13. století Benátčany pod názvem La Canea na místě antického města Kydonia. Název byl odvozen od mélon kydonion (= kdoule). Podle Homéra založil původní osadu Kydon, vnuk krále Minose. V roce 1645 byla Chania jako první na Krétě dobyta (po pětapadesátidenním obléhání) Turky, za druhé světové války byla dost poniče­na, přesto se zde zachovalo velké množství historických budov, a tak si dodnes nese hrdé označení „Benátky východu“. Krásu města podtrhují malebné úzké uličky v centru, kolem kterého se dochovaly tři kilometry hradeb ze 16. století. 
Opouštíme autobus a s průvodcem jdeme na krátkou procházku. Procházíme podél přístavu lemovaného restauracemi a tavernami, kocháme se pohledem na maják z roku 1830, stojící na konci dlouhého mola,...
...  a na mešitu Hassana Bajá zvanou také Mešita janičářů.

Navštěvujeme katedrálu Mitropoli z 15. století se čtyřhrannou zvonicí...
... a prohlížíme si i dvojici soch na prostranství před ní.

Procházíme kolem nenápadné býval baziliky San Francesco, v níž je dnes Archeologické muzeum západní Kréty, nahlížíme, ale dovnitř nevstupujeme.
Za vlády Benátčanů byl tento kostel největší z celkově 23 sakrálních staveb Chanie. Po dobytí Turky byl přestavěn na mešitu a od roku 1962 se zde soustřeďují archeologické nálezy.
Procházíme ulicí Odos Skrídlof, jež je ulicí obchodníků s kůží a dostáváme se k městské tržnici, prý nejkrásnější v Řecku. V roce 1913 ji na půdorysu rovnoramenného kříže nechali postavit zdejší obyvatelé. Stánky uvnitř jsou uspořádány podle nabídky zboží, od ryb a masa přes ovoce, zeleninu a bylinky po košíkářské výrobky a hračky. 
Tržnici opouštíme na opačném konci, na hlavním chanijském náměstí Eleftheriose Vénizelose na rozhraní mezi starým a novým městem. Máme teď dvě a půl hodiny na individuální toulky po městě. Vydáváme se k nedalekému minaretu, který jako obří tužka ční k azurovému nebi. Patří kostelu, který byl stejně jako mnohé jiné přestavěn za turecké nadvlády na mešitu. 
Touláme starými úzkými uličkami, které svou směsí benátských a tureckých staveb (mnohé mají dřevěné balkony), dvorky, malými tavernami a upravenými obchody budí dojem, jako bychom se nacházeli v jiném, nejspíše středověkém světě. 
U malého stolku na chodníku si vychutnáváme kafíčko, ne však dlouho, neboť čas je neúprosný. Dostáváme se opět k přístavu a zblízka si prohlížíme už zmíněnou Mešitu janičářů, dlouhou stavbu s několika menšími i většími kupolemi. Postavili ji Turci krátce poté, co dobyli Chanii, a jak její název napovídá, byla určena osmanské elitní armádě janičářů.


Pokračujeme k sedmi z původních sedmnácti arzenálů. Klenuté skladovací haly, které byly kdysi pokryty olovem, sloužily v 15. století Benátčanům jako doky na souši.
Z dálky si prohlížíme zbytky stavby stojící uprostřed mola...
...a zblízka zase nabídku různých suvenýrů a mořských hub prodávaných přímo ze zakotvených loděk.
Vracíme se podél přístavu, znovu míjíme mešitu a před několik fiakrů čekajících na své zákazníky.
Na nás nečeká fiakr, ale mikrobus, který nás odváží do třetího největšího města Kréty, ležícího přibližně v půli cesty mezi bývalým a sou­časným hlavním městem. Je jím Rethymnon s asi dvaceti tisíci obyvateli a směsí benátských, tureckých a typicky krétských domů rozložených pod mohutnou pevností.
Na rozdíl od obou větších krétských měst se Rethymnon nemůže chlubit tak dlouhou a slavnou historií. Oblast byla sice osídlena již v době minojské, avšak teprve z antiky existují spolehlivé důkazy existence dórského Rhythymna. Město, které dokonce razilo i své vlastní mince, prožívalo spíš skromnější rozkvět a nikdy nemělo skutečnou hospodářskou nebo politickou moc. Ve 13. století tu Benátčané zřídili první opevnění a poté, co Rethymnon přestál silné zemětřesení v roce 1303, nastala doba jeho rozkvětu. Usazovali se zde uprchlíci z Cařihradu a na ochranu proti pirátům vznikla po roce 1573 mocná pevnost Fortezza. Po dobytí Turky v roce 1646 nastala doba stagnace, ale po osvobození ostrova město postupně získalo pozici kulturního a díky turismu i hospodářského centra.
Také zde jdeme nejprve na společnou vycházku s průvodcem. Procházíme spletí uliček Starého města ke kašně Rimondi postavené v roce 1623 benátským místodržitelem Alvisem Rimondim. Se svými štíhlými sloupy zdobenými korintskými hlavicemi a vodu chrlícími hlavami lvů patří k nejkrásnějším stavbám, které tu Benátčané zanechali.
Nedaleko odtud se na místě byzantského kostela nalézá mešita Tis Nerandses se třemi kopulemi a nezbytným minaretem. Pochází z 18. století a dnes slouží jako hudební škola.
V jedné z četných cukráren se zastavujeme na zmrzlinu, sedíme venku u stolku s výhledem na benátskou Loggii.
Procházku městem končíme v údajně nejkrásnější přístavní zátoce Kréty. Dnes už tu nekotví galéry  s výjimkou jedné repliky  ale loďky rybářů. 
Tichými svědky starých benátských časů jsou maják na molu...
... a domy lemující břeh. V nich jsou zřízeny početné rybí restaurace, jejichž stoly a židle zaplňují každičké volné místo.
Ještě trocha času nám zbývá, a tak kvapně stoupáme k pevnosti. 
Dovnitř už jít nemůžeme, proto se jen potěšíme pohledem shora na město a na moře...
... a sestupujeme k autobusu.
Následující článek Kréta – Minotaurův ostrov (IV)

Žádné komentáře:

Okomentovat