čtvrtek 7. dubna 2016

Přes Obří sud a Lázně Libverda do Raspenavy

(předchozí článek Ke zřícenině větrného mlýna a rozhledně Heřmanice)
Jedeme vlakem do Bílého Potoku a po modré značce stoupáme ke Kočičím kamenům.

Přicházíme na křižovatku značených turistických cest, kde stojí chatě Hubertka. Byla postavena v roce 1906 a je jednou z nejstarších v Jizerských horách. V bufetu pod chatou bývá možnost občerstvení - od Velikonoc do konce října o víkendech, o prázdninách denně. Velikonoce sice už byly, ale dnes je čtvrtek, takže se musíme spokojit s vlastními zásobami. Místo piva bude zkrátka čaj.
Sestupujeme asi sto metrů po svahu ke skále (570 m), která má skutečně podobu kočičí hlavy. V roce 1923 zde byla vybudována členy sekce hejnického horského spolku vyhlídka opatřená bezpečnostním zábradlím a skály tak byly zpřístupněny veřejnosti. Po schodech vytesaných do žuly můžeme stoupáme na vrchol, odkud se otevírá hezký pohled k Bílému Potoku, na Hejnický hřeben, do údolí řeky Smědé a na severní svahy Jizerských hor. 
Od roku 2014 skálu hyzdí nenáročná 70 metrů dlouhá ferrata. Na internetu jsem se přesvědčil, že nejsem sám, komu se budování takovýchto cest v Jizerkách nelíbí...
Od Hubertky vyrážíme po červené značce s úmyslem navštívit Vyhlídky nad Lázněmi Libverda. Jedná se o pět atraktivních vyhlídkových míst osazených dřevěným stojanem s informační tabulí obsahující kromě místopisu, panoramatického snímku, orientační mapy a pohledové mapy Frýdlantska s částí Jizerských hor také jednu z místních legend. V srpnu 2009 byly na jednotlivé vyhlídky umístěny krásné dřevěné sochy, které vznikly v rámci sympozia „Libverdské sochání 2009“ a představují bytosti inspirované místními pověstmi. Z Libverdského sochání 2012 pak získaly vyhlídky lavice vyřezávané přímo z kmenů místních velikánů.
Přicházíme k bývalé turistické chatě Jizerka, stojící osamoceně na okraji lesa v nadmořské výšce 515 metrů. Před druhou světovou válkou byli jejími vlastníky manželé Riedlovi, po roce 1945, po nákladné přestavbě, se stala rekreačním střediskem národního podniku SEPAP Štětí. Po listopadu 1989 se majitelé několikrát změnili a nakonec se oblíbený podnik stal pomníkem divoké privatizace na začátku 90. let minulého století. 
Jen o pár desítek metrů dál se nachází první z pětice Libverdských vyhlídek  Vyhlídka Hájnikova Kohouta. Autorem díla je Stanislav Pokorný. Podle pověsti totiž léčivou sílu zdejších pramenů objevil kohout, který nechodil pít jako slepice k potoku, ale do mokřadu nedaleko stezky. Do vysokého stáří si zázračně uchovával zdraví a sílu, a tak když zemřel, jeho majitel jej rozřízl a užasl nad velikostí jeho vnitřních orgánů. Nepochyboval, že to je z té vody a rozhodl se ji vyzkoušet na sobě. I on se stal silným a existenci studánky už nemohl dál tajit, neboť jeho proměny si všimli ostatní lidé a začali také vodu pít. Místu začali říkat auf dem Lieben werde neboli na milém ostrově, rozumí se uprostřed bažin.
Okrajem Lázní Libverda se dostáváme k restauraci Obří sud, která patří k nejoblíbenějším výletním místům Jizerských hor. Návštěvníky přitahuje nejen jedinečný výhled na celé panorama hlavního hřebene Jizerských hor, ale především sama pozoruhodná stavba ve tvaru sudu o délce 14 m, výšce 11,5 m a šířce 10,5 m. Celá je vyrobena ze dřeva a má objem přes 10 000 hl. Byla postavena roku 1931 na základě nápadu Stefana Hausmanna z blízké osady Přebytek (něm. Überschar), kterého inspiroval z Vídně dovezený Obří sud na Javorníku (shořel nešťastnou náhodou v roce 1974). Restaurace je opravdu skutečný dřevěný sud postavený podle projektu frýdlantského stavitele Antona Luxe. Stavební povolení vydal okresní úřad ve Frýdlantu 16. srpna 1930, hned na něm začalo pracovat dvanáct tesařů, šest zedníků a tři truhláři a už 1. února 1931 byl slavnostně otevřen. Později byla k sudu přistavěna další budova, v níž je restaurace a hostinské pokoje. Celý objekt prošel v 70. letech minulého století náročnou rekonstrukcí, která znamenala postupné rozložení samotného sudu a jeho opětovné sestavení z nového materiálu. Proto také trvala celé čtyři roky.
V útrobách Obřího sudu je taneční sál s kapacitou 160 míst, která jsou jak v přízemí, tak i na galerii. Dalších 30 míst je v restauraci, která je spolu se salónkem pro 20 hostů umístěna v přistavěné budově. U piva sedíme v restauraci, ale samozřejmě jdeme nakouknout i do sálu.
Na okraji lesa za Obřím sudem se nachází Vyhlídka Dobrého ducha Muhu. Krkonoše mají svého Krakonoše, Orlické hory Rampušáka, Jeseníky Praděda, jen Jizerské hory dlouhou dobu neměly nic, žádného ochránce, dobrého ducha. A tak se jednoho dne sešli Krakonoš s Rampušákem a vyčarovali průsvitnou postavu, a když uslyšeli houkat sova její táhlé muhúúú, pojmenovali ho MuhuAutorem sochy i lavice je Jan Švadlenka. 
Asi půl kilometru po silnici od Obřího sudu vzhůru je Vyhlídka Pekelské sázky se sochou čerta od Jiřího Nekoly a lavicí od Bulhara Marina Vardolova. Naopak po silnici dolů od Obřího sudu přicházíme k Vyhlídce libverdských pramenů. Autorem sochy představující loupeživého rytíře zvaného Černej Honza je Karel Hajn, lavice je dílem Jana Rázka.
Od vyhlídky již sestupujeme do Lázní Libverda. Díky velkému množství poutníků, kteří putovali z Lužice do mariánského poutního kostela v Hejnicích, byla Libverda známá v okolí již v 15. století. Vyvěrala zde „Boží voda“, kterou se poutníci osvěžovali. Léčili se jí i slavní panovníci  saský kurfiřt August I. a vévoda Albrecht z Valdštejna, který trpěl syfilidou a nechával si léčivou vodu posílat tam, kde právě pobýval. Za zakladatele dnešních lázní je považován Kristián Filip Clam-Gallas a jeho syn Kristián Kryštof, za jejichž panování byly postaveny lázeňské budovy a empírový zámeček. Pobýval zde hudební skladatel Carl Maria von Weber, Josef Jungmann, později spisovatel Franz Kafka, přírodovědec Alexander von Humboldt, Jan Masaryk či Václav Talich.
Specializace Lázní Libverda je dána především vlastnostmi místních minerálních pramenů, nemalým dílem však přispívá samotné prostředí a klimatické podmínky celého okolí. Mírné podnebí je ideálním, nezátěžovým prostředím pro osoby s onemocněním srdce a cév. 

Zajímavou atrakci ukrývá vyhlídková terasa v 8. patře hotelu Nový dům, největším a zároveň nejnovějším hotelu v celém lázeňském komplexu. Byl postaven v roce 1986 a nabízí ubytování ve 177 zrekonstruovaných dvoulůžkových pokojích a apartmánech.
Se svolením dívčiny v recepci jsme si prohlédli extravagantní nábytek a pokračujeme v cestě. Míjíme penzion Frýdlant, zrekonstruované bývalé sídlo Clam-Gallasů, postavené v zámeckém stylu stejně jako sousední restaurace Valdštejn.
Do sbírky nám ještě chybí Vyhlídka Hejnické madony. Nachází se vedle hřbitova a je z ní pěkný pohled na město Hejnice a severní svah Jizerských hor. Je zde opět dřevěná lavička k odpočinku, socha, jejímž autorem je Jiří Genzer, a informační tabule, na níž je popsána pověst o řemeslníkovi z Lužce. 
Sestupujeme do Hejnice rozprostírající se v malebném údolí Jizerských hor nad řekou Smědou. Nejstarší písemné doložení existence obce Hejnice pochází z roku 1381, za rok založení je však považován a uváděn již rok 1211, který je spojen s pověstí o zázračné sošce Panny Marie a stavbou první dřevěné kapličky, později přestavěné na kostel. V letech 16921696 u něj vyrostl františkánský klášter a po roce 1720 nahradila kostel současná velkolepá barokní bazilika Navštívení Panny Marie, postavená podle plánů architekta Thomase Haffeneckera. V roce 1950 klášter obsadila StB a udělal z něj internační tábor pro představené různých řeholních společností. V osmdesátých letech minulého století byl celý areál ve velmi špatném stavu, ale po roce 1989 se naštěstí dočkal záchrany. Do Čech se tehdy vrátil farář Miloš Raban, jemuž se podařilo vrátit chrámu i klášteru jeho bývalou krásu a slávu a založil tu Mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Chrám je k jihu obrácená barokní stavba s dvojicí věží v průčelí. Má půdorys kříže s postranními kaplemi, pravé příčné rameno kříže je tvořeno zbytky původního gotického kostela. Chrám je 50 metrů dlouhý, 37 m široký a výška kopule je 35 m.
Soška Panny Marie v pozlacené skříňce na hlavním oltáři pochází zhruba z 80. let 14. století. Vzhledem k její na gotiku nezvykle se usměvavou tvář je nazývána Mater Formosa  Sličná matka. Pozadím oltáře je iluzivní freska od Josefa Kramolína z Bohosudova z roku 1787. Jen málokterý z návštěvníků si na první pohled všimne, že tu oltář ve skutečnosti nestojí, ale je namalovaný.
Ve východní kapli se nachází křídlový skládací oltář z konce 15. století, používaný jako polní při vojenských taženích Albrechtem z Valdštejna a věnovaný kostelu jeho manželkou Isabelou. 
Tato kaple se nachází na původním místě zjevení andělů sedících ve větví lípy a uvnitř oltáře je údajně dodnes zabudovaný pařez původní lípy.
Úzkou vedlejší silnicí opouštíme Hejnice a dostáváme se do Přírodního parku Peklo. Míjíme rybník Petr a krátce se zastavujeme u dvou studánek, které se nacházejí na okraji lesa   Pekelská vlevo a Stříbrná vpravo od úzké asfaltky, která nás nakonec přivádí do Raspenavy. Její dominantou je novobarokní kostel Nanebevzetí Panny Marie a nedaleko vchodu na sousední hřbitov se nachází novogotická Richterova rodinná hrobka neboli Zelená kaple, projektovaná roku 1895 autorem nových radnic v Liberci a Frýdlantě Franzem von Neumannem.
Z cesty k nádraží vidíme přijíždět vlak, který zde nějakou dobu čeká na přípoj, takže si stíháme i koupit jízdenky.

(následující článek Toulka Libercem)


Žádné komentáře:

Okomentovat