úterý 30. června 2015

Toulky po horách 2015 (IV)

V úterý navštěvujeme Ochtinskou aragonitovou jeskyni a procházíme Naučnou stezku Turecká pokračování článku Toulky po horách (III).

Smluvní autobus nás odváží na parkoviště pod Ochtinskou aragonitovou jeskyní, jejíž prohlídku máme zamluvenou na devátou hodinu. Jeskyně je vytvořena v čočce prvohorních spodnědevonských krystalických vápenců situované uprostřed nekrasových hornin – fylitů. Přístupová štola ústí do jeskyně v nadmořské výšce 642 m. Klínovité, vzhůru se zužující chodby a síně vznikly činností srážkové vody, která prosakuje podél výrazných tektonických poruch. Výzdoba jeskyně je z aragonitu, což je bílý až hnědý minerál, který krystalizuje v kosočtverečné soustavě a tvoří útvary podobné korálům. Nacházejí se zde tři generace aragonitu. Nejstarší jsou mléčně zakalené ledvinovité útvary a jejich korodované zbytky (stáří 121 až 138 tisíc let) s částečně rekrystalizovaným aragonitem, místy přeměněným na kalcit. Nejpočetnější je druhá generace aragonitu, který se vyskytuje v podobě několik decimetrů dlouhých jehlic a zakřivených až spirálovitých excentrických krápníků zvaných heliktity (14 tisíc let), které vytvářejí trsovité či keříčkovité útvary, vizuálně nejatraktivnější. Aragonit druhé generace stále dorůstá, čímž si udržuje sněhobílou barvu a čistý vzhled. Nejmladší generace aragonitu, která se v současnosti tvoří na sedimentech, vytváří drobné vějířky velké 2 až 4 milimetry, ojediněle miniaturní spirálovité útvary.
Jeskyni náhodně objevili v roce 1954 při ražení geologické průzkumné štoly pracovníci Východoslovenského rudného prieskumu v Jelšavě. Zpřístupňovací práce začaly v roce 1966 ražbou přístupové štoly dlouhé 145 metrů, veřejnosti byla jeskyně otevřena v roce 1972. Délka zpřístupněné části je 230 metrů.
Po návštěvě jeskyně se vracíme k autobusu, který nás odváží do Štítniku. Založen byl jako hornická osada, ale už v roce 1328 získal městská práva. V polovině 17. století zde fungovalo 120 řemeslnických dílen, koncem 19. století došlo k rozmachu železářského průmyslu. Železo se tu vyrábělo až do začátku 20. století. Zdejší evangelický kostel byl v roce 1970 vyhlášen národní kulturní památkou a později byl zařazen do seznamu UNESCO. Současná sakristie byla postavena už v roce 1100, východní část kostela byla dokončena roku 1409, jižní loď pochází z poslední třetiny 15. století. Jako poslední byla postavena mohutná věž ukončená dřevěnou barokní nástavbou.
Stavba je pozoruhodná zejména pozdně gotickou architekturou s krásnými hvězdicovými a síťovými klenbami,
ale především mimořádně hodnotnými nástěnnými malbami, které pokrývají téměř všechny stěny. Nejstarší fresky pocházejí z poslední třetiny 14. století a jsou vytvořeny podle italských předloh. Mladší vznikaly v 15. a 16. století pod vlivem německo-české orientace a představují různé, ve středověku oblíbené náboženské cykly, postavy apoštolů, světců, ale i postavy současníků, které tvůrci nástěnných maleb viděli kolem sebe; najdeme mezi nimi i malby znázorňující pracovní úkony a tehdejší pracovní nástroje.
Velmi cenné je také vnitřní zařízení kostela, jako oltář sestávající z dřevěných tabulových maleb, které maloval dvorní malíř císaře Rudolfa II. Hans van Aachen, kazatelna s plastikami evangelistů a biblickými výjevy 14. století, 
bohatě zdobené epitafy s malbami, 
kovová křtitelnice z roku 1454, vážící 1,5 q, náhrobní desky, dva sarkofágy...
... a gotické varhany vložené do renesanční skříně, původně považované za nejstarší na Slovensku a dodnes používané.
Na náměstí stojí několik rokokově-klasicistních domů...
... a katolický barokní kostel sv. Judy Tadeáše z roku 1753, před nímž stojí morový sloup z roku 1710.
Pokračujeme v cestě autobusem do obce Rudná. Ivana slibuje odpočinkovou túru po naučné stezce s výstupem na rozhlednu a návštěvou několika štol. Skutečnost, že rozhledna je na nejvyšším kopci celých letošních Toulek a zakufrování hned za posledními domky Rudné však dávají tušit, že to nebude tak jednoduché.
Náučný chodník Turecká byl vybudován během léta a podzimu 2009, má něco málo přes osm kilometrů a věnuje se lesnické a hornické tématice. Na jeho trase je rozmístěno dvacet tabulí a dva altánky sloužící k oddychu. Některé zastávky s hornickou tématikou poskytují možnost vstoupit do podzemí (výhradně na vlastní zodpovědnost) a získat nezapomenutelné zážitky. Nejvyšším bodem je Turecká v nadmořské výšce 954 m. Její dosažení si musíme zasloužit nejen zdoláním šestisetmetrového převýšení na poměrně krátkém úseku, ale také překonáním právě zpracovávaného rozsáhlého polomu na vrcholu kopce. 
Prapodivná konstrukce rozhledny, z níž je vidět jen směrem na severovýchod, celé snažení korunuje.
To si myslíme, když z ní sestupujeme, ale právě přicházející Pepa nás ujišťuje, že překvapením ještě zdaleka není konec. Cesta dolů, zpestřená několika mohutnými vyvrácenými stromy, je značená sporadicky, navíc řada psaníček naučné stezky je zatřena červenou barvou! Proč tomu tak je, těžko říct.
S radostí se zastavujeme v úvozu před naučnou tabulí s nápisem Kresanica. Tak se nazývá průzkumná štola pocházející pravděpodobně z roku 1900. 
Její celková délka je osmdesát metrů, vchod má zrekonstruovaný dobovou dřevěnou výztuží. Stopy na stěnách prozrazují, že byla ražena ručně jako takzvaná kresanica, přičemž se používala i metoda sázení ohněm.
Kresanica (foto LL)
Profil štoly se ke konci zužuje, což značí, že při kutání se žíla pomalu ztrácela. Úzký profil též dokazuje, že hlušina a rubanina se vynášely ven ručně, případně na kolečku. Protože se štola razila v kompaktní hornině, trvalejší výztuž nebyla potřeba.
Uprostřed chodby
Osmnácté zastavení naučné stezky se nazývá Cigánský bunker. Jedná se o zakřivenou štolu dlouhou asi 60 metrů, přičemž posledních 15 metrů je vyražených jen jako úzká štolička, což svědčí o tom, že původně plnila účel průzkumné štoly. Později se používala jako dočasný sklad trhavin a v době druhé světové války posloužila i jako úkryt vojákům, dokladem byl nález mrtvoly v bočním výklenku. Taktéž se tu ukrývali četní cikáni před odvlečením do zajetí, z čehož je odvozen název štoly.
Vycházíme z lesa na travnaté prostranství, kde kdysi stály povrchové objekty dolu Rudná, v němž byla k 1. září 1979 těžba zastavena. V roce 1985 byly šachta, těžní věž a strojovna zlikvidovány a okolí, zejména haldy, zrekultivováno. Dnes tu kromě několika naučných tabulí stojí jen větší přístřešek, opodál ohniště  a Pepa s autem, kterým pro nás dovezl jídlo a pití. Postupně se scházíme a před další cestou si na ohni opékáme špekáčky a zapíjíme je plechovkovým pivem.
Přicházíme do Rudné, odkud většina odjíždí autobusem, několik nás jde do Rožňavy přes kopec Sedlo (470 m).
Na obě strany máme pěkný výhled.
Následuje článek Toulky po horách 2015 (V)

Žádné komentáře:

Okomentovat