Setkání toulkařů v Kytlicích (II)

Sobotu věnujeme více než pěší turistice kulturně-poznávací činnosti. Po včerejší neúspěšné návštěvě sklárny Ajeto (píšu o ní zde) se do Lindavy vracíme hned ráno.

K založení obce došlo pravděpodobně na počátku 14. století a její jméno Lindawa – Lindenau označovalo lučinu nebo háj s lipami. Od počátku 18. století, kdy byla začleněna do panství rodu Kinských, byla spojena s textilem a se sklem. Tyto dva průmyslové obory pak určovaly její prosperitu a význam pro okolí, o což se zasloužil zejména hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, který zde po roce 1726 založil několik textilních provozů, jako byla bělidla příze a plátna, v nichž zušlechťoval lněnou surovinu získanou od místních výrobců a dále i bavlnu a bavlněné plátno. Textil ve vysoké kvalitě pak exportoval do Anglie, Španělska, Německa a Itálie. V 1. polovině 19. století v obci vznikala celá řada nových textilních továren, barvíren, tkalcoven a kartounek, v nichž se potiskovalo bavlněné plátno. Mezi nimi byly i továrny významného textilního podnikatele Ignaze Richtera z Dolního Podluží. Pozdější krize ale znamenala celkový útlum průmyslové výroby a přinesla s sebou ukončení provozu i Richterovy tkalcovny a stříhárny sametu. Za druhé světové války byly opuštěné tovární budovy v celé Lindavě využívány k ubytování uprchlíků, přistěhovalců a válečných zajatců, po válce musela většina původních německých obyvatel své domovy opustit a v roce 1948 byly tovární a zemědělské budovy znárodněny. Státní statek zřídil v budově bývalé stříhárny sklad a započal tak pomalý proces jejího rozpadu. Několik desetiletí pak byla budova opuštěna a ponechána devastaci, až v roce 1992 ji zakoupila firma Ajeto, která v následujících dvou letech provedla celkovou náročnou rekonstrukci a přestavbu ruiny na sklárnu.

Počátkem všeho bylo v roce 1982 setkání mladého, velice talentovaného skláře Petra Novotného, a v té době ještě neznámého Bořka Šípka, který v roce 1968 emigroval a žil nejprve v Německu a poté v Holandsku. Při pozdějších kontaktech se jejich plodná spolupráce a silné přátelství prohloubily a po sametové revoluci v roce 1989 vyústily ve vznik sklárny v Lindavě. Prvním dnem zahájení provozu se stal 28. říjen 1994, kdy byla zbrusu nová sklárna slavnostně otevřena na počest Mezinárodního sklářského symposia, které se konalo jak zde, tak i v novoborské sklárně Egermann. Od té doby se díky vysoké kvalitě práce zdejších sklářských mistrů, jejich řemeslné úrovni a v neposlední řadě i schopnosti mezinárodní komunikace sklárna Ajeto stala místem vyhledávaným jak ryze sklářskými výtvarníky, tak i architekty, designéry, módními návrháři, umělci, herci, filmaři a kumštýři všeho druhu. Vypočítávat zde jednotlivé projekty, kterých se sklárna Ajeto zúčastnila či účastní, je nemožné, a tak za všechny zmíním alespoň devadesátá léta. Tehdy byl Bořek Šípek jmenován prezidentem Václavem Havlem do čestné funkce hradního architekta a sklárna Ajeto spolupracovala na rozsáhlé a dlouholeté rekonstrukci státnických prostor. Jednalo se zejména o dodávky unikátních lustrů a jiných svítidel, váz, nápojového skla, skleněných součástí nábytku a dalšího interiérového vybavení ze skla, a také oficiálních skleněných darů, které prezident Havel využíval na svých zahraničních cestách. Z dalších prestižních akcí, na kterých sklárna Ajeto v minulosti pracovala, je to například VIP prostor ruzyňského letiště, nazvaný Crystal Lounge, realizovaný Bořkem Šípkem a jeho studiem jako kompletní interiérová dodávka. Skláři z Lindavy vyrobili pro tento unikátní prostor velké lustry, lampy, vázy, skleněné stolky, dveřní madla a další doplňky.

Srdcem lindavské sklářské hutě je šestipánvová tavící pec, ve které taviči noc co noc připravují sodno-draselné sklo tavené kromě křišťálu v pěti barvách – modré, červené, zelené, ambrové a opálově bílé, ale podle přání zákazníků i fialové, citrínové, akvamarín nebo tyrkys. 
V roce 2009 společnost Ajeto jako první sklárna na světě s ruční výrobou skla nahradila tradiční spalování směsi vzduch-palivo novou technologií kyslíko-palivového spalování, která se doposud využívala pouze v běžných sklářských vanách při výrobě plochého a obalového skla. Díky kyslíko-palivovému spalování se dosahuje lépe protavené skloviny, lepší konzistence barev a především 42% úspory.

Víte jak udělat kouli placatou?

Konečnou podobu dostává řada výrobků až v brusírně. Zdejší sklárna má dvě – jedna slouží ke zpracování každodenní výroby, druhá je naopak úzce zaměřena na speciální projekty, které svou časovou a pracovní náročností vyžadují zvláštní podmínky. Sklo se opracovává převážně na diamantových nástrojích, z nichž ke zdejšímu technickému vybavení patří již automaticky pily na řezání skla, speciální vrtačka, ruční brusné nástroje a další pomůcky.

Poté, co jsme se dostatečně vynadívali, odcházíme přes nádvoří do Sklářské krčmy. V roce 2008 byla přestavěna ze zemědělské stodoly a pro návštěvníky je stejným magnetem jako samotná sklárna.

V zadní části je umístěna malá sklářská pec a návštěvníci mají možnost vyrobit si, samozřejmě za pomoci odborníků, vlastní vázičku či půllitr.

Cestu do sklárny lemují skleněné plastiky vytvořené během posledních tří let ve spolupráci s hvězdami světového umění. Jednu z nich například vytvořil slavný americký umělec Dale Chihuly, holandský sochař G. M. C. M. Jilesen, další Američan Rob Stern či Bořek Šípek.
Po exkurzi ve sklárně odjíždíme na hrad a zámek Grabštejn stojící na strmém ostrohu nedaleko údolí řeky Lužické Nisy v místech, kde tok řeky opouští hornatou krajinu severočeského pohraničí a poté i Čechy. O tom, kdy byl založen, dodnes nepanuje mezi historiky shoda. Jisté však je, že se ve 2. polovině 13. století, v době vlády Přemysla Otakara II., objevují purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně.

Panství a hrad na strategickém místě v pomezí Čech a Lužice pak byly zejména v 15. století dějištěm řady válečných střetů. Opevnění bylo pravděpodobně velmi pevné, neboť odolalo i soustředěnému několikatýdennímu náporu spojených vojsk lužického Šestiměstí a několika severočeských pánů.

Donínové se zde udrželi až do poloviny 16. století, kdy hrad museli pro dluhy a spoluvlastnické potíže prodat. Nový majitel, zemský rada a místokancléř dr. Jiří Mehl ze Střelic, starý gotický hrad velkolepě přestavěl, takže na jeho místě vzniklo reprezentační renesanční sídlo, jehož podobu nesetřelo ani několik dalších přestaveb a oprav. Během třicetileté války Grabštejn krátký čas patřil také Albrechtovi z Valdštejna a na samém sklonku války se zde na několik let zabydlela švédská posádka, která drancovala okolí. Noví majitelé Trautmannsdorfové ani přes svůj značný vliv nedokázali zvrátit rozhodnutí o zboření opevnění. Na přímý rozkaz císaře se tak stalo po roce 1655, aby byl snížen vojenský význam hradu.

V roce 1704 získali Grabštejn i s panstvím Gallasové a připojili jej ke svým severočeským državám se střediskem ve Frýdlantu. Později, za Clam-Gallasů, zažil Grabštejn nový rozkvět. Uměnímilovní majitelé jednak zvelebovali zámek, jednak rozšiřovali sbírky a upravovali park. V roce 1945 o Grabštejn přišli, zámecký mobiliář zmizel a objekt v roce 1953 přešel do užívání československé armády. Na rychlém chátrání se podíleli příležitostní vandalové, hledači pokladů a zloději materiálu. Hrozilo, že se z něj stane zřícenina. Zachránilo ho úsilí řady nadšenců, které nakonec podpořil stát. Po roce 1989 bylo provedeno statické zabezpečení krovů, stěn a stropů a byla zpracována památkově šetrná koncepce. Trvalo však ještě řádku let, než se započalo s dlouhou a nákladnou rekonstrukcí. Není v naší zemi mnoho případů, kdy by byla zachráněna a zcela opravena takto silně narušená památka.

Dominantou hradu i širokého okolí se stala vysoká a mohutná okrouhlá věž, která se v průběhu staletí dočkala celé řady přestaveb. Dnes je snížena a opatřena historizující helmicí.

Prohlídka je pojata jako procházka historií hradu proti proudu času. Vstupní sál je vestavěn do původního hradního paláce ze 13. století a jen síla zdí a půdorys napovídá o stáří těchto prostor. Renesanční schodiště s toskánským sloupkem naopak ukazuje, že tyto prostory byly velkoryse přestavěny v 16. století.

Ze vstupní haly je přístupno několik místností zařízených do podoby kolem roku 1900 (lovecká chodba, lovecký salon, ložnice panského nadlesního, kuchyně atd.)

V  1. patře vznikl v renesanci panský byt. Pokoje na levé, východní straně patřily patrně paní a jsou opatřeny na tuto dobu unikátní obslužnou chodbičkou. Pokoje na pravé straně si podržely původní renesanční ráz a soudí se, že se jednalo o pokoje pána. Současná podoba místnosti pochází z doby konzervace těchto prostor prof. Václavem Girsou, který obdržel za rekonstrukci cenu Grand Prix. Girsa se musel vyrovnat se snížením podledu způsobeného požárem v roce 1843 a do místnosti navrhl druhotné použití demontovaného hodnotného renesančního stropu ze dvou  jiných zámků.

Expozice v prvním patře hradu začíná biedermeierovským pokojem připomínajícím vztah hraběnky Josefíny Clary-Aldringen, později provdané Clam-Gallasové, a Ludwiga van Beethovena, který jí dokonce připsal několik skladeb. Následuje společenský salón s panó (panel s malbou dekorativního nebo ornamentálního rázu), na který navazuje chodba zdobená několika vedutami.

Proti toku času se pak dostáváme do hodovní síně a do renesančního pokoje Jiřího Mehla ze Střelic. Nová expozice je vybavena mobiliářem ze sbírek Národního památkového ústavu, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a Severočeského muzea v Liberci.

Mimořádným zážitkem je návštěva kaple sv. Barbory. Prvně připomínána je již ve 14. století, její současný vzhled však je z 2. poloviny 16. století, kdy byla zcela přebudována. Z původní kaple pochází pouze oltářní mensa a gotická plastika sv. Barbory.

Kaple sv. Barbory je celá pokryta manýristickou nástěnnou malbou. Na klenbě a stěnách se odehrávají příběhy ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Každý kousek volného místa mezi medailony vyplňuje ornamentální výzdoba v podobě nepřeberného množství květinových a ovocných motivů. Ze všech koutů na nás shlížejí malí andělíčkové a putti, fantaskní bytosti napůl andílek napůl rostlina, koně, jimž šlehají z nozder plameny či různé druhy ptactva. Můžeme zde najít i malé vozíčky tažené divokými husami, v nichž sedí baculatí andílci. Po stěnách i stropě se pnou malované rostlinné úponky, na nichž dovádějí andělské bytosti.

Důvodem proč je kaple na Grabštejně zasvěcena ke cti sv. Barbory, patronky horníků, bylo zřejmě rozvinuté hornictví a těžba na Grabštejnsku. Hradní sklepení nás zavede až do dob původního donínského hradu.

Spodní patro je vytesáno do skály, ve vrchních sklepních podlažích je k vidění řada stavebních prvků od 13. až do 18. století.

Třetím dnešním cílem je zřícenina hradu Roimund. Auto necháme nedaleko místa, kde silnička od Dolní Suché ústí na širokou silnici spojující Nový Bor s Libercem, a stoupáme po červené značce směrem na Vápenný vrch. U rozcestníku přecházíme na žlutou značku, která nás přivádí k odbočce na zříceninu.

Hrad na strmém skalnatém ostrohu severně od vrcholu si v letech 1342–1347 postavil Jan z Donína. Stalo se tak na základě povolení Karla IV., což se odrazilo v jeho názvu – „roi mont“ neboli Králova hora. Od konce 14. století byla oblast sužována loupežnými tlupami Jana z Vartemberka, které snad dokonce zaútočily i na Roimund. Donínové se proto obrátili na lužická města se žádostí o vojenskou pomoc, jíž se jim také dostalo v podobě hotovosti hejtmana Petra Wuntsche. Střetnutí však dopadlo tak, že sám Wuntsch byl nakonec na Roimundu obléhán, načež Lužičané hrad Janovi z Vartemberka vydali výměnou za volný odchod. To se stalo roku 1414 a od té doby se stal Roimund na řadu let obávaným loupežnickým sídlem. Posádka Roimundu dlouho škodila lužickým městům, ale situace se změnila, když oběma stranám vyvstal společný mocný nepřítel – husité. Roku 1424 byli Lužičané kališníky poraženi v bitvě u hradu Karlsfiedu a aby svoji pozici v oblasti co nejvíce stabilizovali, poslali na vlastní náklady na dosud vartemberský Roimund 50 mužů pod vedením Hanse Foltsche z Torgavy. Foltsch však nedostával pravidelný žold, takže nakonec na podzim roku 1428 rozezlen vyrazil proti Zhořelci. Zde zajal několik měšťanů, které uvěznil na Roimundu. Lužičané byli nakonec donuceni se s Foltschem smířit, načež byl velitel hradní posádky vyměněn.

O zániku hradu písemné prameny chybí, je možné, že byl roku 1431 poničen husity při jejich výpravě namířené proti Grabštejnu a později Lužičany po předchozím vykoupení či eventuálním dobytí zbořen. Každopádně je roku 1454 uváděn již jen „vrch Roimund“ a v listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1460 se hovoří o „zbořeném hradu Roimundu“.

Do dnešních dnů se z něho zachoval jeden větší fragment zdi, několik zbytků obvodových zdí, jáma po sklepení hlavního paláce a dobře znatelné příkopy. 

Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (III).