Pochod Od knihovny ke knihovně

4. ročník pochodu pořádaného odborem KČT Praha-Karlov, oddílem TurBan, což je zkratka ze slov turistická banda.

Cesta na start, který je tentokrát v Modřanech, je oproti očekávání úplně jednoduchá: metrem do stanice Staroměstská a odtud tramvají č. 17 až na konečnou Sídliště Modřany. Pak už jen podchodem pod silnicí a jsem u knihovny. Překvapením jsou propozice – žádná mapka, ale podrobný popis cesty na tři stránky A4! „To snad budeme víc číst, než šlapat,“ říkám pořadatelům, „měl jsem si vzít brejle na čtení.“

Brzy po startu trasa opouští paneláky a odbočuje k lesu, vede po hrázi Borského rybníku a lesem s několika cestami a pěšinami. Opravdu je třeba každou chvíli nahlížet do propozic. Potkávám dvě starší turistky, které nezávisle na sobě zabloudily a teď se motají po lese jak vítr v bedně. Podél Lhoteckého potoka přicházím do čtvrti rodinných domů na okraji Modřan, jdu kolem zahrádkářské kolonie v Hodkovičkách a lesem po úzké asfaltce údolím Zátišského potoka k retenční nádrži Hodkovičky. Fotím si přeliv, nově vybudovaný po povodni v roce 2008, která poničila nejen ten původní, ale i hráz.

Ranní mlha už začíná stoupat a konečně se objevuje sluníčko. Procházím památným stromořadím dubů letních, které nechal kolem roku 1880 vysadit továrník Hans Kropf, majitel nedaleké zdobné vily Lallota. Ostatně vil je tady více. Začali je stavět Pražané koncem 19. století, kdy se údolí stalo oblíbeným výletním místem. Vzniklo i několik restaurací, podle té V Zátiší se vžilo pojmenování pro celou vilovou čtvrť.

Několik soch v zahradě vily čp. 67/9 prozrazuje, že tu žil a tvořil akademický sochař Jan Hána (1927–1994), profesor a rektor Akademie výtvarných umění, autor angažovaných monumentálních figurálních realizací, ale i lyrických plastik, především ženských aktů. Od mládí miloval poezii Karla Hynka Máchy, proto v roce 1958 vytvořil sochu Sedící dívka (Jarmila) v parku na Kampě.

Míjím někdejší restauraci U Zlatého bažanta a asi dvě stě metrů dál odbočuji doprava podívat se k bývalým prvorepublikovým Slunečním lázním se skleněnou kopulí, známým z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského. Od roku 1996 je zde soukromé sanatorium Pronatal se zaměřením na diagnostiku a léčbu všech typů poruch plodnosti včetně mimoděložního oplodnění.

Pokračuji přes sídliště Novodvorská do Lhotky, kde jsou mezi ulicemi plnými rodinných domku malé Alšovy sady. Zastavuji se před pomníkem Mikoláše Alše s bystou od Josefa Rady z roku 1914.

Na křižovatce stojí bývalý zájezdní hostinec Daliborka, postavený v secesním stylu Alšovým přítelem Josefem Vojtěchem v roce 1912. Po rekonstrukci a dostavbě se z něho v roce 1991 stal hotel s poangličtěným názvem Villa Voyta. Není bez zajímavosti, že nějaký čas zde jako šéfkuchař pracoval Zdeněk Pohlreich, později proslavený televizním pořadem Ano, šéfe, který začala televize Prima vysílat v roce 2009.

Další cesta vede do Krče. Podchodem pod tratí se dostávám ke Krčskému zámečku stojícímu na místě středověké tvrze doložené v záznamech vyšehradského proboštství z roku 1273. V roce 1420 byla tvrz dobyta husity, kteří tudy pod vedením Jana Žižky z Trocnova táhli na pomoc Praze proti Zikmundovi. V následujícím období se její majitelé často střídali a o tvrz nikdo řádně nepečoval. Jako pustá byla roku 1628 prodána karmelitánům u sv. Havla na Starém Městě pražském, kteří zde vybudovali letní sídlo. V letech 1840–1860 patřil zdejší velkostatek baronu Schlosserovi, vídeňskému advokátovi, který nechal hlavní budovu přestavět na novogotický zámeček. V nedávné době prodělal rozsáhlou rekonstrukci a nyní je zde Hotel Chateau St. Havel.

Pokračuji kolem nádraží Praha-Krč, pod most s Jižní spojkou, kolem kapličky a několika ulicemi nahoru do parku na pankrácké pláni. Původní Park Družby se dnes jmenuje, zřejmě po vzoru newyorského Manhattanu, Centrální park.

Fotím velký panelák s „oknem“ uprostřed... 

... a zastavuji se v nedalekém Café Na půl cesty. Patří občanskému sdružení Green Doors a jmenuje se tak proto, že je výcvikovým pracovištěm Katedry sociální práce FF UK, které se věnuje především pracovní rehabilitaci mladých lidí s krátkodobou zkušeností s duševním onemocněním.

Přicházím na Pankrác, krátce se zastavím před pomníkem Milady Horákové a pak pokračuji kolem budovy Vrchního soudu a vazební věznice.

Následuje cesta dolů a do brány s cimbuřím a nápisem Divadlo Na Jezerce. Z původní viniční usedlosti se časem stal zámeček, od 20. století restaurace a výletní místo s kulturním centrem. Budova sloužila jako experimentální televizní studio, starší televizní diváci si možná vzpomenou na pořad ústředního ředitele Jana Zelenky Vysílá Studio Jezerka. Tehdy koloval vtip: Jaký je rozdíl mezi prasetem a Československou televizí? Prase zajde na červenku, televize na Zelenku.

Divadlo Na Jezerce patří v současné době k předním divadlům pražské umělecké scény. Založil je v prosinci 2004 Jan Hrušínský a navázal tak na rodinnou tradici. Předkové a příslušníci rodiny Hrušínských totiž působí v českém divadle nepřetržitě od poloviny 19. století. Prvním držitelem divadelní koncese v rodině byl Ondřej Červíček, který povolení k provozování divadelního spolku získal v roce 1883. Jeho syn Václav se roku 1899 oženil s herečkou Annou Budínskou a přijal umělecké jméno Budínský. Mladší z dcer, Hermína Červíčková, se na jaře 1920 provdala za herce Rudolfa Böhma-Hrušínského (1897–1956) a v tradici pokračoval jejich syn Rudolf Hrušínský st. (1920–1994), jeho synové Rudolf Hrušínský ml. (*1946) a Jan Hrušínský (*1955), vnuk Rudolf Hrušínský nejmladší (*1970) a vnučka Kristýna Hrušínská (*1985). V dnešní době divadlo Na Jezerce spolupracuje s předními českými herci, výtvarníky i režiséry. Vystupují zde například Jiřina Bohdalová, Jan Čenský, Jaroslav Dušek, Petr Kostka, Jaroslav Satoranský, Barbora Hrzánová, Klára Issová a další.

Procházím parkem Jezerka, sestupuji po schodech dolů do Michle a podél potoka Botiče přicházím k židovské synagoze. Za druhé světové války byla využita jako skladiště a to ji zachránilo před zbořením. Od roku 1976 je v ní Husův sbor. Škoda, že zmizela původní domkářská zástavba, která lemovala uličku od Michelského mlýna k synagoze, a místo tak ztratilo svůj historický ráz.

Míjím Michelské pekárny a po cyklostezce A 223 pokračuji parkem a dál kolem depa Kačerov a pod most s Jižní spojkou přicházím na Spořilov. Čtvrť vzniklá v letech 1925–1929 je jedním z nejstarších urbanistických celků. Architektura původních domů je většinou zachována, místy jsou i původní jednotně navržené ploty z plošných betonových desek se svislými průhledy. Založením stavebního družstva Spořilov v roce 1924 Městská spořitelna na Vinohradech na návrh ředitele Václava Skleničky oslavila 25 let své existence. Odtud pochází i název celé čtvrti. Přirozeným centrem Starého Spořilova je Roztylské náměstí s kostelem sv. Anežky České z roku 1935, kolem něhož stoupám nahoru. 

Že jsem na Spořilově, je poznat z popisu trasy v propozicích:
„Ul. Jihozápadní V vlevo, za kruhovým objezdem rovně ul. Jihozápadní VI, přejdeme křižovatku s ul. Boční I a stále rovně až na křižovatku s ul. Jižní I, do které zahneme.“

V původní části Spořilova byl totiž použit unikátní způsob pojmenování ulic, inspirovaný americkými systémy. Východní náměstí a Jižní náměstí (původně i ta byla číslovaná Náměstí I, Náměstí II), jsou doplněna řadou ulic Jižní I–XVII, Severní I–XI, Severozápadní I–VI, Severovýchodní I–VI, Jihozápadní I–VI, Jihovýchodní I–IX, Boční I–II a Hlavní. Dostavby ve 40. a 60. letech však již na tento systém nenavázaly.

Přes sídliště Spořilov II přicházím k retenční nádrži na Chodoveckém potoce...

... a dál kolem TOP hotelu, který je vlevo, a Archivu hlavního města Prahy (vpravo):

Na konci ulice sídlí společnost Agrofert Andreje Babiše:

Na moderním dětském hřišti, které v rámci svých aktivit vybudovala společnost Agrofert, stojí velký červený Klikající autobus Davida Černého, který za devět milionů korun koupil Andrej Babiš.

David Černý (*1967) je znám především jako tvůrce různých provokativních plastik. V letech 1988–1996 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. K londýnské olympiádě v červenci 2012 připravil anglický patrový autobus v podobě atleta, který dělá kliky, s názvem London Booster. Má připevněny obrovské paže, které se pomocí motorů umístěných uvnitř autobusu ohýbají a šestitunový double-decker se tak pohybuje nahoru a dolů hekaje přitom, což někomu může připomínat něco zcela jiného než dělání kliků... Zadní strana autobusu vypadá jako velké lidské pozadí.

Trasa pochodu vede dál kolem Chodovské tvrze (psal jsem o ní na tomto blogu zde) ke stanici metra Opatov a přes sídliště Jižní Město ke stanici metra Háje. Nedaleko je restaurace Stodola a v ní cíl pochodu.
Zbývá krátké vysvětlení, proč se pochod jmenuje Od knihovny ke knihovně. Není to tak, že by start, kontroly a cíl byly uvnitř různých knihoven se sličnými knihovnicemi coby pořadatelkami. Kolem knihoven se pouze prochází, konkrétně na dnešním pochodu to byly pobočky Městské knihovny Praha Modřany, Novodvorská, Krč, Vikova, Pankrác, Michle, Spořilov a Opatov.