čtvrtek 9. května 2013

Ve středu republiky ve středu

Hvězdicový pochod pořádaný havlíčkobrodskými turisty v den státního svátku má start v libovolném místě i čase, cíl je v Číhošti do 15 hod. Loni jsme se zúčastnili na kolech, letos jsem zůstal sám a zvolil pěší variantu po Cestě P.  Josefa Toufara, kterou v roce 2008 vyznačili modrými pásovými značkami havlíčkobrodští značkaři.
Cesta začíná před nádražní budovou v Leštině u Světlé nad Sázavou, na konci obce odbočí doprava na polní cestu do Dobrnic a pokračuje přes Kynice na okraj Číhoště. Šlapu s Jirkou a Slávkou, které jsem odchytl hned po vystoupení z vlaku v Leštině. V Dobrnicích procházíme kolem kostela Všech svatých, míjíme špýchar, kousek dál vlevo na louce malý pomníček manželky hostinského z Kynic, kterou zde ranila mrtvice.
Bezútěšný pohled je i na pomalu se rozpadající statek Hora:
Krátce se zastavujeme u Středu České republiky, který se podle zeměměřičských odborníků nachází na louce nedaleko Číhoště. V dubnu 2004 zde proběhly terénní geodetické práce a od prosince 2005 tu stojí památník s deskou.
Číhošť se stala známou na začátku 50. let minulého století takzvaným číhošťským zázrakem. Tak se nazývá dodnes neobjasněný úkaz, ke kterému došlo o adventní neděli 11. prosince 1949 v  kostele Nanebevzetí Panny Marie. Podle očitých svědků se během dopolední mše třikrát vychýlil dřevěný křížek na hlavním oltáři a vše se opakovalo o čtrnáct dní později, na Boží hod vánoční. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a do Číhoště začali přijíždět věřící i církevní hodnostáři. To však těžce nesl komunistický režim, proto Státní bezpečnost vykonstruovala politický proces proti představitelům katolické církve. Číhošťského faráře Josefa Toufara, který mimochodem zmíněné úkazy neviděl, protože byl otočen zády, zatkla a odvezla do valdické věznice. Při výsleších byl psychicky, ale především fyzicky tak týrán, že během čtyř týdnů zemřel. Bylo mu 48 let. Vynutit na něm „přiznání“, že křížek ovládal pomocí drátů on sám, aby tak na popud Vatikánu manipuloval věřícími, se příslušníkům StB nepodařilo. Byl pochován do společného hrobu v Praze-Ďáblicích spolu se čtyřiceti dalšími oběťmi totalitního režimu.
Po změně režimu byl v roce 1990 zásluhou zdejších farníků u kostela postaven nejen páteru Toufarovi, ale i dalším stíhaným a mučeným farářům památník od přibyslavského akademického sochaře Romana Podrázského. Vlevo od tohoto uměleckého díla stojí symbolický náhrobek s prstí, převezenou z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích, kde byl Josef Toufar pochován.
V hospůdce je cíl pochodu, ale nikoliv naší cesty. Přebíráme sice diplomy, ale po občerstvení a krátkém posezení pokračujeme v cestě.
Míjíme kostel, který je díky své vysoké bílé věži kryté šindelem zdaleka viditelnou dominantou, a vydáme se lipovou alejí k místnímu hřbitovu, kde se úzká asfaltka mění v polní cestu vedoucí do obce Prosíčka. Před hasičskou zbrojnicí stojí plastika hasiče, kterou její autor, řezbář Jaroslav Urban z Ledče n. S. vytvořil z části mohutného dubového kmene.
Překřížíme silnici na Ledeč a z okraje Nezdína odbočujeme doprava kolem obory s daňky k Nezdínské studánce. Původně stál nad pramenem roubený přístřešek a vedle dřevěný pomníček s obrazem Panny Marie, od roku 1929 zde stojí lesní kaple Panny Marie, k jejíž stavbě dal podnět číhošťský farář František Boháč. Každoročně sem chodívala procesí z širokého okolí. Za socialismu byla procesí samozřejmě zakázána, nicméně lidé sem po celý rok přicházeli pro vodu i k tiché modlitbě. Slavná pouť, které se prý zúčastnilo přes šest tisíc věřících, se konala v roce 1968, kdy mši sloužil opat želivského kláštera Vít Tajovský. V dalších letech tzv. normalizace komunistická moc zdejší poutě opět utlumila.
„Buď pochválena, buď pozdravena, ty naše milá posvátná studánko ve stínu lesa u Nezdína. Kéž pramen tvé živé vody, který tryská z hlubin naší drahé země, věčně uzdravuje všechny lidi dobré vůle, kteří v tebe věří. Nechť ztichlý zvonek, který bdí nad krásnou kapličkou, vbrzku zazní do celého kraje, aby přivítal zašlou slávu procesí věřících!“ Tento nápis, který zde byl v době totality umístěn, tu dnes již není, ale dočkal se svého naplnění, neboť tradice poutí se mší svatou byla po roce 1989 obnovena – konají se vždy šest týdnů po Velikonocích.
V blízkosti kaple byla instalována křížová cesta využívající sokly starých poničených křížů, které světelský kamenický mistr Jaroslav Fieger se žáky kamenické školy v Lipnici vyčistil, opravil, vytmelil a osadil jednoduchými železnými kříži.
Modrá značka pokračuje přes les a louky do Opatovic a po silnici směrem na Světlou. Před osamoceně stojícím domem odbočuje doprava, vede lesem do Benetic a dál do Leštinky, odkud prudce klesá do Smrčné. U železniční zastávky Cesta P. Josefa Toufara po 18,5 km končí, ale modrá značka pokračuje dál na Rohuli, samotu pod vrcholem Melechova.
My ve Smrčné přecházíme na levý břeh Sázavy a jdeme proti jejímu toku k lanové lávce u zastávky ČD Mrzkovice, abychom si prošli trasu, kudy vbrzku povede pokračování cyklostezky ze Světlé.

Žádné komentáře:

Okomentovat