neděle 30. prosince 2012

Povánočně-předsilvestrovskou Prahou

Pro zájemce z řad členů našeho odboru KČT jsme zorganizovali vycházku za kulturními zážitky v povánoční a předsilvestrovské stověžaté matičce.
 
Jako první zastávku navrhuji výstavu Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo, kterou jsem navštívil před čtrnácti dny. Kolem Stavovského divadla pak jdeme na Staroměstské náměstí a po zhlédnutí defilé apoštolů na staroměstském orloji míříme na Malé náměstí. Zastavujeme se v Galerii Pastelka, která se nachází ve zrekonstruované pasáži Richtrova domu spojující Malé náměstí a Michalskou ulici. Galerie patří Marii Brožové, která si jako jediný z českých tvůrců otevřela svou autorskou galerii v samém centru Prahy, protože je přesvědčená, že už je na čase, aby se do centra vrátila originální česká tvorba a nahradila matrjošky a podobné „suvenýry“. Marie Brožová už od roku 2004 prostřednictvím svých veřejných kreslení úspěšně vyvrací předsudek, že pastelky jsou pouhá hračka pro děti, se kterou se nedá vytvořit umělecké dílo. S tímto předsudkem bojovala už na výtvarné škole a provázel ji na každém kroku její umělecké kariéry. Protože návštěvníci na jejích výstavách nechtěli věřit, že k vytvoření svých obrazů použila obyčejné pastelky, rozhodla se, že bude kreslit na veřejnosti pracné detailní obrazy na největší formát papíru A0, aby bylo vidět, že opravdu žádnou jinou techniku nepoužívá. Zve kolemjdoucí do svého otevřeného ateliéru, ochotně odpovídá na všechny zvídavé dotazy a po několika letech projektu Obhajoba pastelky už jsou vidět první výsledky. Za svou tvorbu získala několik mezinárodních ocenění, ovlivnila velké množství učitelů, kteří svůj vztah k pastelkám přehodnotili a děti, ovlivněné její technikou, vyhrávají výtvarné soutěže s obrázky nakreslenými pastelkami, což by dříve bylo nemyslitelné.
Vstup do galerie je zdarma. Najdete zde autorské tisky ve velikostech od A4 až A0 volně i v paspartách, autorské pohlednice, signovaná přání, magnetky, instruktáž pastelkové techniky na DVD, autorčinu knižní tvorbu, tarotové karty, pastelky a další výtvarné potřeby, které Marie Brožová při své práci používá.
Další návštěva patří Betlémské kapli, respektive jejímu podzemí, kde je v tuto dobu instalována výstava (letos věnovaná času) „...a přišel čas Vánoc“.
Výstava protkaná vánoční atmosférou opět ukazuje jak tradiční tvorbu vánočních ozdob a dekorací, tak spoustu nových nápadů a legrácek. Jsou zde k vidění jednoduché i složité způsoby měření času, hodiny všemožných tvarů z nejrůznějších materiálů, ale také běh času v průběhu roku prostřednictvím ukázky zvyků, pranostik, zvykoslovných předmětů, které byly typické pro jednotlivá roční období. Je zde místo i pro hry – děti si mohou třeba postavit věž nebo hrad z kostek ve velkém pískovišti, za zády jim při tom klape mlýnek na potoce...
Historie pražských vánočních výstav je stará třicet let. První vánoční výstavu uspořádal Bonsai klub Praha již v roce svého založení, tedy v roce 1980. Měla název Lidové vánoční ozdoby, konala se v Muzeu Hlavního města Prahy a vidělo ji přes 20 000 návštěvníků. Po roce 1989 se činnost Bonsai klubu Praha značně utlumila, až nakonec zanikla a na pořádání vánočních výstav zůstala jen hrstka nadšenců. Od roku 1997 výstavu celoročně připravuje a pak na místě instaluje, aranžuje, zabezpečuje její chod a následně likviduje Bonsai servis Praha, který tvoří jen ing. Blahoslav Lukavec s manželkou Janou, dcerou Hanou, syny Janem, Petrem a Jakubem – a mnoho více či méně placených pomocníků, především zahradní architekt Jiří Kubec.
Během uplynulých let se výstavy konaly již na dvanácti různých místech Prahy, v posledních době v podzemních prostorách Betlémské kaple.
Přestože se vždy jedná o výstavu vánoční, každá má své téma. Na otázku proč, hlavní organizátor odpovídá, že je těžké pořádat vánoční výstavy tak, aby nebyly všechny stejné, neboť na téma betlémů, vánočních stromečků a několika zvykoslovných předmětů, se nedá dlouho něco nového vymýšlet. Proto je vždy zadané téma, které je jakýmsi vodítkem při tvorbě exponátů a i při vytváření celé expozice. Je to umožněno tím, že jde o exponáty současné, některé připravené přímo pro tu danou výstavu.
Historické betlémy se zde nevystavují, to organizátoři ponechávají betlémářům a muzeím a stále pátrají po nových tvůrcích. A díky tomu, že dnešní doba na rozdíl od minulého režimu této tvorbě přeje, daří se oslovovat stále nové, někdy i staronové tvůrce, ba dokonce výtvarníky, kteří nikdy žádný betlém neudělali, nemají do toho zpočátku ani moc chuť, a nakonec, třeba i po několika letech, se do tvorby betlémů pustí.
Přesto se nikdy výstava nestává holou výstavou betlémů. Vždy v první řadě jde o to, aby na výstavě vládla co nejdokonalejší atmosféra starých českých lidových Vánoc, kterou vytváří převážně nejrůznější staré předměty, počínaje starými, mohutnými ručně tesanými trámy a konče nejrůznějšími předměty a nástroji, kterými byli naši předci denně obklopeni.
Na oběd jdeme do vyzkoušené a cenově přijatelné restaurace U Rudolfina. Podle jejího názvu jistě uhádnete, blízko které významné budovy se nachází:
Usedáme v boxu mezi kuchyní a výčepem a tabule na zdi nás informuje o historii domu:
Po obědě pokračujeme v cestě přes Karlův most na Malou Stranu. Na Malostranském náměstí fotím budovu bývalé Malostranské radnice stojící ve východním rohu.
Od roku 1868, kdy zde vznikla Malostranská beseda, která s bohatou škálou kulturních aktivit působí až do současnosti, slouží budova coby společenský klub a koncertní sál. Postavena byla v roce 1478, zasedalo zde 11 radních s purkmistrem, císařským rychtářem a písařem a rozhodovalo o správě města. Do dnešní pozdně renesanční podoby byla přestavěna po roce 1617, v roce 1660 upravena raně barokně. Jako radnice sloužila až do roku 1784, kdy byla sloučena všechna čtyři pražská města, Staré a Nové Město, Hradčany a Malá Strana. a správa sloučených měst byla přenesena na Staroměstskou radnici. V roce 1828 byly odstraněny, pravděpodobně kvůli nestabilitě, původní štíty a tři věže. V letech 2006 až 2009 prošla bývalá radniční budova rozsáhlou rekonstrukcí. V září 2008 byly – po 180 letech – na věže osazeny tři báně, věrné repliky původních (výška největší báně je 6,5 metru). Jejich znovuumístění předcházela dlouhá veřejná i odborná diskuze o smysluplnosti a správnosti takovéhoto zásahu. Problematické bylo i samotné technické řešení, protože původní budova z 15. století nebyla konstruována tak, aby věže unesla a až v 17. století byl instalován dřevěný systém , který rozváděl hmotnost věží do celé konstrukce budovy. Tento systém byl při poslední rekonstrukci odstraněn a nahrazen systémem ocelovým.
Nerudovou ulicí stoupáme na Hrad. 
Betlém na hradním nádvoří před katedrálou sv. Víta
Původní záměr navštívit Zlatou uličku měníme díky výhodné nabídce za prohlídku Lobkowiczkého paláce. Hned na začátku bychom si měli udělat jasno v psaní jména tohoto šlechtického rodu. Většinou se používá počeštěný název Lobkovicové, ale správně je Lobkowiczové, na tom se dohodly všechny větve rodu na začátku 20. století.
Lobkowiczký palác se nachází ve spodní části Jiřské ulice. Kdysi tu stávaly dva velké gotické domy a palác byl na jejich místě vybudován ve dvou etapách. Před polovinou 16. století ho začal stavět Wolf Krajíř z Krajku, v období 1554–1562 a pak 1570–1577 páni z Pernštejna, jmenovitě Jaroslav a Vratislav, proto se palác nazýval Pernštejnský. Roku 1627 se stal majetkem Polyxeny z Pernštejna, manželky Zdeňka Vojtěcha Popela, prvního knížete z Lobkowicz. Noví majitelé provedli ještě několik stavebních úprav ve stylu renesance, ale pro Václava Eusebia z Lobkowicz jej Carlo Luragho v letech 1651–1668 přestavěl v raně barokním slohu. Dvoupatrový palác tvoří čtyři křídla, která uzavírají malé nádvoří. Ve 20. století byl Lobkowiczký palác rodině dvakrát zkonfiskován: poprvé během druhé světové války, kdy byl zabrán nacisty, podruhé během komunistického režimu. V letech 1973-1986 (tzn. 14 let!) prodělal palác rozsáhlou rekonstrukci a byla zde umístěna historická expozice Národního muzea. V roce 2002 byl palác vrácen Lobkowiczům, prošel několika nákladnými rekonstrukcemi a v roce 2007 byl otevřen pro veřejnost jako soukromé rodinné muzeum. Jedná se o největší a nejstarší uměleckou sbírku v České republice, kterou doposud vlastní původní majitelé. Expozice Poklady lobkowiczkých sbírek je umístěna ve dvaadvaceti výstavních sálech a k vidění je zde na dva tisíce exponátů. Po staletí budovaný soubor děl obsahuje vrcholné práce významných umělců, jako je Pieter Brueghel st., Peter Paul Rubens, Antonio Canaletto či Diego Velázquez, dále soubor liturgických předmětů, keramiku a porcelán (například nejpočetnější dochovaný servis delftské fajánse na světě), množství bohatě zdobených zbraní a militárií a v neposlední řadě také vzácnou sbírku hudebnin, hudebních nástrojů a původních manuskriptů, mezi kterými jsou i Beethovenovy partitury. V prvním patře se v původní podobě dochovaly kaple sv. Václava a dva sály z třetí čtvrtiny 17. století zdobené bohatými nástropními neobyčejně jemnými štukaturami od Domenica Galliho s malovanými plátěnými výplněmi Fabiana Václava Harovníka. V kapli jsou kruhové medailony s výjevy z legendy o sv. Václavu. Na oltáři je obraz sv. Václava od Petra Brandla z roku 1723.
Při odchodu z Hradu se kocháme vyhlídkou na Prahu pozlacenou odpoledním sluníčkem:
Sestupujeme po Starých zámeckých schodech. Kolem sochy autora populárních písní a operet Karla Hašlera (1879–1941) a kolem stanice metra Malostranská míříme na nábřeží Vltavy.
Míjíme Muzeum Franze Kafky, podcházíme Karlův most a jsme na Kampě.
Betlém na Kampě
Krátce se zastavujeme před vilou, v jejíž přízemních místnostech žil básník Vladimír Holan (1905–1980) a v prvním poschodí herec, dramatik a spisovatel Jan Werich (1905-1980). Před nimi zde bydlel Zdeněk Wirth (1878–1961), historik umění a přední pracovník památkové péče, který věnoval mnoho svých děl Praze – například Stará Praha, Zmizelá Praha a Praha v obraze pěti století. Avšak na počátku historie tohoto domu zde bydlel historik a jazykovědec Josef Dobrovský (1753–1829). Hrabě Bedřich Jan Nostic dal upravit bývalou koželužnu v pěkné obydlí uprostřed zahrad a nabídl je učiteli svých synů, aby pobytem v přírodě a lehkou manuální prací překonal duševní chorobu. V současné době je vila obehnána nehezkým plotem z pletiva a vypadá to, že se tam nic neděje.
V malém parčíku byla před časem instalována tři bronzová černá Miminka Babies, totožná s těmi, která „lezou“ po Žižkovském vysílači. Ta jsou ovšem laminátová a patří mezi známá a kontroverzní díla výtvarníka Davida Černého. Nejprve byla na věž instalována dočasně v rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 a koncem roku byla sejmuta, avšak pro velký úspěch byla v příštím roce upevněna na věž natrvalo. Reakce však nebyly jen pozitivní, jeden server napsal: „…věž je sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z ostudy proměnily v něco, z čeho se vám opravdu zatočí hlava.“
Přicházíme k Sovovým mlýnům. Tady se vyučil mlynářskému řemeslu Josef Mysliveček (1737–1781), známý hudební skladatel, kterému v Itálii říkali „il divino Boemo“. Za minulého režimu zde byl Kabinet Zdeňka Nejedlého, jeho knihovna a Kabinet pro studium českého divadla, dnes zde sídlí Muzeum Kampa. Konají se tu různé výstavy, ale je také možné jenom se projít po nádvoří a prohlédnout si zajímavou sochařskou výzdobu:
Pokračujeme po nábřeží a procházíme okolo známého vodnického domu, ve kterém do počátku 70. let 20. století bydlela rodina posledního pražského vodníka Wassermanna se služebnictvem. Tedy alespoň ve známém a oblíbeném filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Dnes je zde restaurace s rybími specialitami.
Dostáváme se na most Legií spojující Újezd přes Střelecký ostrov s Národní třídou. Původní řetězový most Františka Josefa I., který byl v těchto místech postaven v letech 1839-1841, sloužil do roku 1898. Potom zde byl z iniciativy podnikatele Vojtěcha Lanny postaven současný kamenný most. Pojmenován byl opět po rakousko-uherském císaři, v letech 1919–1940 byl na počest československých legionářů nazván mostem Legií, za války to byl Smetanův most, v letech 1945–1960 znovu most Legií, v letech budování světlých zítřků most 1. máje a od roku 1990 opět most Legií.

Po Národní třídě přicházíme na Václavské náměstí a po krátkém mezipřistání v naší oblíbené restauraci U Staré pošty v Opletalově ulici pokračujeme na Hlavní nádraží.

1 komentář: